Ročník 2001 · vyšlo 1. února 2001
Merkur 1/2001
Obsah čísla
Po stopách londýnské emise
Rudolf FischerPříprava a vydání série šestnácti poštovních známek pro osvobozené Československo zahraniční čs. vládou v Londýně patří ke smutnějšímu koloritu dějin naší známky. Mám tím na mysli způsob, jakým zůstaly před veřejností na dlouhou dobu „utajeny“ informace a doklady o pozadí vydání těchto pozoruhodných známek. Stejně tak mám na mysli i osud jejich autora a realizátora – dr. Antonína Tichého. Obojí je poznamenáno dvěma faktory. Ten první souvisí s provedením známek jednou z nejznámějších tiskáren cenin na světě: Thomas De La Rue. Druhý byl nepochybně ovlivněn oficiálním nezájmem a mlčením o emigrantské vládě – o jejím aparátu ani nemluvě – včetně lakonického vztahu k námětům, tedy k ideji známek londýnského vydání, a vůbec k samotné existenci celé této série. Tato emise však byla mimořádně důležitá. Symbolizovala obnovu či znovunastolení naší poštovní svrchovanosti. Kromě svého provozního a ekonomického dosahu bylo toto vydání vlastních známek průkazným historickým dokladem o existenci československého státu v letech druhé světové války. S tím pak souviselo uznání státní poštovní příslušnosti ke Světové poštovní unii, přičemž navázání styku bylo hlavním úkolem dr. Tichého. Z tohoto pohledu bylo londýnské vydání chápáno nejen v mezinárodním poštovním styku, ale i ve filatelii. Zůstává smutnou pravdou, že o okolnostech, které provázely vydání londýnských známek, se dlouho nic bližšího nevědělo a nepublikovalo. Tím pozoruhodnější je skutečnost, že to některým znalcům a badatelům ani příliš nevadilo. Někdy v polovině roku 1964 jsem se v Poštovním muzeu (dále jen PM) pustil do podrobnějšího studia archivních materiálů k dějinám československé známky. Největším překvapením pro mne bylo, když jsem v depozitáři PM zjistil, že o londýnském vydání neexistují téměř žádné dokumenty emisního a výrobního charak- teru [1].
Z vyprávění mého edičního předchůdce J. Zavřela a tehdejšího ředitele muzea M. Hruška o původních exponátech předaných k archivaci jsem se sice mnohé o československých známkách dověděl, ale žádné podrobnosti o válečných známkách z Londýna a Moskvy, které byly vydány z iniciativy československé emigrace v Anglii. Podnětem k dalšímu bádání se pak stalo jedno jméno: dr. Antonín Tichý. Díky tomuto muži se známky londýnského vydání zrodily. Dr. Tichý byl totiž vedoucím odboru dopravy a pošt na Ministerstvu hospodářské obnovy čs. zahraniční vlády v Londýně. Tohoto pro většinu z nás do té doby neznámého úředníka a autora londýnských známek mi připomenul třetí pamětník – František Rektoris, místo toho, aby tak učinili opatrnicky rezervovaní odborníci. Doba však už tehdy pokročila a tvářit se – po dvaceti letech, které tehdy od londýnské emise uplynuly – jako by dr. Tichý, žijící svědek z aparátu londýnské vlády, byl snad nepřítelem zájmů filatelie, už dále nebylo únosné. Tak se stalo, že na jedné redakční radě Filatelie v roce 1965 dostal náš záměr konkrétní podobu – nabídnout dr. Tichému, aby své unikátní vzpomínky na zrod londýnských známek zveřejnil ve svazovém časopisu [2]. A tehdy jsem doktora Tichého poznal osobně.
Sotva měsíc poté dr. Tichý, „objevený“ účastník zahraničního odboje, vylíčil své úřední válečné zážitky ve Filatelii [3]. Po ohlasech, který jeho článek vyvolal, dr. Tichý publikoval další skutečnosti. O sedmnáct let později čtenářům Mladé fronty životní epizody tohoto přímého pamětníka z Teplic znovuobjevil novinář – filatelista [4]. Od okamžiku, kdy obdržel příslušný pokyn vlády připravit emisi známek, dr. Tichý nenechal nikoho na pochybách, že je vskutku jediným, plně zodpovědným realizátorem zadaného úkolu. Věděl, že se z emise „dělá vysoké politikum“ – proto, aby byl úspěch dosažen, musel jednat zcela autoritativně. Sám rozhodl a vybral náměty známek (vytýkali mu pak, proč zobrazil prosté české a slovenské vojáky – prý většinou své přátele a kamarády, odmítl tradiční Hradčany, portrét prezidenta Beneše i představy o vyobrazení členů vlády, například Huberta Ripku), zvolil galerii skutečných hrdinů zahraničního odboje, kteří si to zasloužili, s obtížemi obstaral snímky vojáků a finanční prostředky na přípravu a tisk, sám stanovil, jak mají být portréty na známkách zobrazeny a bez uvedení jmen těchto osob (jejich anonymitu obhájil zdůvodněním: „Nikdo zde není sám za sebe, je jen symbolem“ – existovaly obavy, aby se takové informace – třeba cestou filatelistického tisku – nedostaly do nepovolaných rukou, i nebezpečí zneužití známek při nepředvídaných pohybech fronty a výsadkových akcích), zadal tisk velké firmě Thomas De La Rue & Co. Limited (spolu s ní dvě další anglické tiskárny připravovaly naše nové bankovky). Zásilky mezi dr. Tichým a tiskárnou Thomas De La Rue & Co. Limited, doručované zvláštním poštovním kurýrem, nesly označení „důvěrné“ (confidential). Obálky byly na zadní straně opatřené voskovou pečetí s otiskem firemního pečetidla a současně také otiskem poštovního razítka (jako ochrana před zneužitím byly použity výplatní známky s firemní ochranou – perfinem (viz obr. na str. 11). Přípravu známek komplikovaly složité vztahy mezi umělci v emigraci, ke kterým patřili i malíři a grafici z řad vojáků, a spolu s nimi různorodost estetických názorů. Bylo zřejmé, že přihlížet často i k přespříliš přehnaným požadavkům uměleckosti, přistoupit k návrhům na soutěž malířů či k sestavení poroty, dát se zavléct do hašteření v kuloárech, ba případně i v tisku – toho bylo dr. Tichému v dané době třeba ze všeho nejméně. Brzo poté, co dr. Tichý zveřejnil historii vzniku londýnské emise ve svazovém časopisu Filatelie, začaly jeho první kontakty s filatelistickou obcí. Od samého počátku – jak čtu z naší tehdejší korespondence – měl na zřeteli zájem, aby „unikátní předmětný materiál“, který jako autor obdržel od firmy De La Rue, „získalo čs. museum“ (rozuměj Poštovní muzeum). Proto pak velmi odhodlaně po deseti letech, v roce 1975, nabídl Federálnímu ministerstvu spojů zkusmé otisky londýnského vydání k odkoupení pro potřebu pražského Poštovního muzea. Dne 5. února je Poštovnímu muzeu předal, aby pak vyčkal rozhodnutí umělecké komise známkové tvorby, jak jsme se předtím dohodli. Jednání se však neúměrně dlouho vleklo, a když se dr. Tichý zajímal o stav věci, bylo mu Poštovním muzeem sděleno, že komise známkové tvorby zasedala teprve 3. června, že zkusmé tisky leží na ministerstvu a „pokud má zájem o vrácení materiálu, je Poštovní muzeum ochotno požádat Federální ministerstvo spojů o jeho vrácení“. Nevím, čí záměr to byl jednání prodlužovat. Zkusmé tisky možná měly být odsouzeny, zatraceny, a tím měly být uzavřeny všechny cesty k získání těchto muzeálních exponátů první třídy. Sám dr. Tichý se mylně domníval, že kořenem všeho jsou „normalizační“ poměry. Podle dopisu z Teplic (l6. září) k tomu poznamenává: „Předmětný materiál považuji za nenahraditelný unikát, který je dokumentem dějin čs. známkové tvorby a patří tedy především do čs. musea. Pokud by ovšem FMS nemělo z jakýchkoli důvodů zájem, prosím, aby mi materiál vrátilo i s uvedením této skutečnosti.“
Věc se však měla jinak. Komise známkové tvorby otisky skutečně posoudila a přijala, a to na svém zasedání již 18. února. Pověřila svého člena Eduarda Herouta „s příslušnými odborníky vypracovat znalecký posudek a navrhnout cenu.“ Jenže přítel Eda Herout podepsal a předložil odborný posudek teprve 4. prosince, až po mém naléhání. Dnes, po tolika letech, těžko mohu soudit, co jej vedlo k tomu, že se splněním zadaného úkolu tak dlouho otálel. Snad si poté, co informace o možné koupi nečekaně „objevených“ materiálů vešla ve známost, váhavě ověřoval a zdůvodňoval správnost svého hodnocení, než jej nakonec předložil. Z jeho posudku cituji: 1) zkusmé tisky – černotisky i hotové známky bez perforace – jsou velmi vzácné dokumentační materiály, které mají muzeální význam prvních známek objednaných pro poštovní potřebu na osvobozeném území v r. 1945, 2) všechny tyto patří povahou své historické a dokumentační hodnoty do sbírek Poštovního muzea jako unikáty, 3) nabídnuté materiály v našem Poštovním muzeu ne-existují, ale jsou v anglickém Poštovním muzeu v Londýně, 4) pro jejich vzácnost výskytu a jako dokumenty emisního a výrobního charakteru tohoto vydání navrhuji, aby byly odkoupeny za tyto ceny: 6 kusů černotisků bez vyznačení hodnot, 16 kusů černotisků s označením hodnot, 16 kusů známek hotových, ale nezoubkovaných - celkem 20 400 Kčs [5].
V průběhu své návštěvy v Praze mě dr. Tichý podrobně informoval o přípravě emise v době Slovenského národního povstání, kdy prezident a většina členů vlády odjela z Londýna do Moskvy, někteří na Slovensko. Čs. politické a administrativní orgány, jejichž sídlo zůstalo v Londýně, řídil dr. Hubert Ripka [6]. Jemu také dr. Tichý předkládal konečné pokusné tisky ke schválení. Dne 28. prosince 1975 je mi z Teplic adresován dopis dr. Tichého, který zde uveřejňuji poprvé: „Děkuji Vám ještě jednou co nejvřeleji za Váš přístup k věci historie vzniku čs. poštovních známek v Anglii. Trvalo to léta než se našel někdo, kdo pochopil politický smysl aktu, jímž byla příprava známek v zahraničí v průběhu válečného konfliktu, a kdo je i s hlediska samotné tvorby s to dát těmto známkám místo, jež jim v dějinách našich zemí i v dějinách samotné naší filatelie přísluší. Napsal jsem o tom ve Filatelii /z 9. května 1965/, avšak přestože už je to zase deset let, vidím, že stále ještě mám k celé této věci co říci. Především považuji dnes za nutné zdůraznit, že jsem příkaz k přípravě známek dostal ještě před spojeneckou invasí na kontinent, v době, kdy na Londýn dopadaly bomby V1 a V2. Již předtím byla veškerá neválečná výroba silně omezována a v době vrcholného vzepětí k úderu, který byl považován za rozhodující, byla z velké části vůbec zastavena. Za to, že se přikročilo k přípravě známek pro osvobozené Československo, nevděčíme nějakým zásahům u rozhodujících britských činitelů, ale prostě skutečnosti, že tito činitelé při svých jednáních s námi brali jako samozřejmost, že emise známek určených pro osvobozené země je sama o sobě důležitým politickým aktem osvětlujícím změnu suverenity, konec okupace, osvobození. Byla to ovšem i otázka prestiže, stejně jako UNRRA a jiné akce, které měly navazovat na osvobození Československa. Odpovídalo našim londýnským poměrům, že tu byly sice oficielní koncepce, ale přitom každý vedoucí pracovník si řídil svou práci podle svých vlastních představ. Tak se stalo, že jsem udělal kroky, aby známky pro osvobozené Československo byly připraveny i v Sovětském svazu. Příslušný příkaz našemu velvyslanci mohl ovšem jít jen přes ministerstvo zahraničních věcí a tím byl ovlivněn i motiv známek. Proti němu, stejně jako proti mému londýnskému, si netroufal nikdo vystoupit, snad až na skupinu prchalovců [7].
Obojí nějak symbolizovaly národní odboj. Londýnské v podobě představitelů všech jeho zahraničních složek. Moskevské zdůrazněním kontinuity národního boje za osvobození. Hrdinství čs. armády na východě je spodobeno v serii londýnské obrazem kpt. Jaroše. Jinak se předpokládalo, že teprve samo osvobozené Československo vzpomene v další své známkové tvorbě hrdinů domácího odboje, partyzánů, oběti nacistické persekuce, což se také stalo. S hlediska výrobně technického nemohu o věci říci víc, než že jsem v tomto ohledu byl v ne-ustálém styku s panem Brazdzionisem, obchodním ředitelem firmy De La Rue. Tomu jsem předal snímky, podle nichž se jednotlivé známky dělaly. (On také zařídil montáž beranice sovětské sniperky na hlavu Oty Jaroše). Ten mi též předkládal matrice známek a provedení barev vybraných ze vzorkovnice. Myslím, že to bylo v souvislosti s dokončením tisku našich a patrně i jiných známek, že jsem byl pozván na recepci, kterou fa De La Rue konala dne 21. února 1945 pro různé prominenty a zřejmě i zákazníky. (Pozvánku pro zajímavost přikládám). Závěrem bych Vás rád informoval, že jsem při prohlídce materiálů pro Vás našel též obálky od mé korespondence s Ottou Hornungem. Bydlel tehdy ještě v Praze /Opletalova 9/. O čem jsme si tehdy psali, to už nevím, ale mělo to patrně taky vztah k mým známkám [8].
Děkuji Vám ještě jednou za vše. Byl bych rád, kdybych Vám mohl být v jakémkoli směru užitečný. S přátelským pozdravem Dr. Antonín Tichý, Libušina 2349/3, Teplice v Č. P.S. Jsem zvědav na ocenění mých známek, které jste předložil znalcům. Náklady přirozeně hradím.“ (Heroutův posudek v době návštěvy dr. Tichého na FMS byl založen ve spisu účtárny. Dr. Tichý s ním byl seznámen později.) (Pokračování)
Rudolf Fischer
Poznámky
[1] Ani Hirschovo pečlivé prozkoumání souvislostí kolem materiálů v PM neuvádí jediný doklad, kromě „sklenuté desky použité při výrobě londýnského vydání“ (Ervín Hirsch: Studie o filatelistických sbírkách Poštovního muzea, vydalo Ministerstvo spojů Praha 1956, s. 38). Závažnost absence bližších údajů o londýnském – ale i moskevském – vydání potvrzuje Hirsch např. v publikaci Třicet let československé poštovní známky 1918–1948, Ministerstvo spojů, v Praze 1948.
[2] Redakční rada: Tibor Jaššo, Slavomír Kaiser (předseda), Karel Lázna, dr. František Novák, Miloslav Protivenský, František Smolík, Karel Štrauch, Jaroslav Zavřel a vedoucí redaktor Stanislav Bednář. Obsazení rady časopisu odpovídalo organizačnímu začlenění tehdejšího Ústředí čs. filatelistů, jakožto poradního orgánu Ministerstva spojů.
[3] Dr. Antonín Tichý: Dvacet let londýnské série hrdinů zahraničního odboje, Filatelie č. 9–10, 1965, s. 208–209.
[4] Zdeněk Hrabica: Nejde o modrého Mauritia, in. 22. víkend mf, 5. červen 1982.
[5] Navzdory časové ztrátě byl konečný verdikt o koupi exponátů téměř okamžitý (4. 12. 1975 po obdržení Heroutova posudku volám dr. Tichému. Souhlasí s částkou, kterou pak schvaluje náměstek ministra. Dne 5. 12. postoupeno k vyřízení účtárně. Dne 8. 12. telegram: „ teplice prijedu tuto stredu dopoledne drant tichy“. Dne 10. 12. na FMS podepisuje smlouvu a přebírá honorář).
[6] Viz Hubert Ripka: Unorová tragédie, svědectví přímého účastníka, Atlantis, Brno 1995.
[7] Generál Lev Prchala spolu s Osuským a Hodžou vedl krajně nepřátelskou opozici proti prezidentovi Benešovi a čs. exilové vládě. Za války byl čs. vládou degradován, protože v Polsku opustil v boji svou jednotku. V roce 1945 se odmítl vrátit do vlasti.
[8] Zavolat O. Hornungovi do Londýna bylo poměrně snadné. Na dr. Tichého si už nepamatoval, ale poslal mi obratem – par avion – Kanadské listy (No. 10 z 15. 10. 1987) se zajímavými články, např. o čs. polní poště ve Velké Británii. Jeho zcela nedávný dopis z 15. 12. 2000 končí: “Sakra, ani jsem nedoufal, že se dožiju 21. století… Tvůj Otto“.Bohumil Heinz a jeho reprodukční umění
Rudolf FischerTitulní strana šestého čísla Merkur Revue v závěru ročníku 2000 nabídla formou pf 2001 ukázku šesti výrazných otisků rytin, avšak bez bližšího popisu. Otisk rytiny švédské známky a čtyři otisky rytin s poněkud exotickými náměty – hlavou ženy s čelenkou, okřídleným skopcem nesoucím na hřbetě dvě postavy, vojenským výjevem s podobiznou muže v oválu, portrétem britského krále Jiřího VI. – postrádaly jakékoliv označení autora. Nápovědou tu však byla šestá ukázka – zajímavý soutisk jubilejního aršíku se známkou k výročí ČSR 1918 - 28. X. - 1938. Autorem všech šesti rytin byl totiž Bohumil Heinz.
Počátky novodobé historie rytectví čs. známek jsou od třicátých let spojeny se dvěma uměleckými osobnostmi – Bohumilem Heinzem a jeho předchůdcem Karlem Seizingerem. Svým příspěvkem bych chtěl znovu připomenout teprve nedávno ukončený soubor poznatků o smyslu a hodnotě Heinzových rytin. Při této příležitosti se sluší podotknout, že ve své době vysoká a vlastně dodnes se tradující Heinzova i Seizingerova popularita neprávem zastínila Eduarda Karla a Jaroslava Goldschmieda, zakladatelskou dvojici české rytecké školy [1]. V hodnocení a vzájemném porovnávání kvalit díla Bohumila Heinze a Karla Seizingera byla nejednou pokládána otázka: Kdo z nich byl větším umělcem, Seizinger nebo Heinz? Odpověď by měla být založena na hluboké, důkladné znalosti celoživotního díla obou umělců. Neměla by být poznamenána kriterii, které nemají s uměním nic společného. Tento kategorický požadavek však nebyl v minulosti za všech okolností respektován. Tak k údaji, že Němec Seizinger byl po tolika letech donucen opustit své Československo (nikoliv však ze své vůle, ale pod tvrdou realitou fašismu), bylo přidáno konstatování, že: „časový odstup vyřešil jednoznačně také tento spor“ ve prospěch Heinzova „prvenství“ (viz Československá filatelie 9/1950). V podobném duchu je dílo Bohumila Heinze označeno za „mistrovské a přitom ryze národní a české“ (Mladý filatelista 1/září 1981). Nebyla také náhoda, že se i „odborné“ srovnávací posudky rytectví obou vynikajících reprodukčních umělců nesly těmito „odbornými“ hledisky: „V soutěži mezi přísnou účelností každého zásahu Heinzova rydla a tak trochu bohémskými improvizacemi Seizingera nemohlo býti pochybnosti o konečném (Heinzově) úspěchu.“ O co více nebo méně a také v čem by měly být Seizingerovy rytiny nenárodní a nečeské? Jak by asi s tímto přístupem vyznělo hodnocení dnešních slovenských známek rytých českými rytci a naopak? Jestliže by nám měla v objektivním hodnocení uměleckého díla rytce vadit jeho národnost, v daném případě Němce Seizingera, rytce československých známek, pak by také měla Řekům, Švédům či Novozélanďanům a dalším být na překážku v hodnocení kvality uměleckého díla skutečnost, že tvůrcem jejich známek a jejich bankovek v období mezi dvěma světovými válkami byl Čech Heinz.
Vyhraněným výkladem Heinzova díla byl kolem něho vytvořen rytecký mýtus, vznikl určitý obraz a proslulost rytcovy osobnosti. Takto extrémně vysoké hodnocení nemusí být vždy objektivní a oprávněné, ale ve vědomí zájemců o poštovní známku je zakotveno. Bohumil Heinz býval stavěn vysoko nad průměr ostatních mistrů rydla jako génius, který do rytiny poštovní známky vložil nové poselství. Stal se ideálním mistrem grafického výrazu v době, kdy „v celém světě chyběli umělci, jakých vykazovalo minulé století snad desítky. Ještě více však překvapuje,že právě u nás se vyskytl rytec světového formátu, jenž znamenal pro známkovou tvorbu současně objev i záchranu“ [2]. Toto citované, silně nadnesené hodnocení Bohumila Heinze nebylo ojedinělé. Stejně či podobně hodnotili jeho umění i jeho samého autoři dalších podobných pochval. Často však měli jedno společné – nepůvodnost svých článků a nekriticky vzájemně opisované údaje, které ve svých důsledcích většinou byly jen ke škodě tohoto umělce.
Chvála Heinzova rytectví, jeho umu, přirovnávanému například k mistrovství legendárního Václava Hollara, se stala inspirací dokonce k oslavné básni [3].
Objevilo se však i kritické hodnocení, podle kterého Heinzovo “umění” je vlastně jen přizpůsobením starého pracovního postupu technickému pokroku. Je pouze řemeslnou formou, kdy se rytina předkleslí a pak mechanicky ve zmenšení přenese[4].
Nebylo by lépe už se nevracet k rozdílnému nazírání na tvorbu vynikajícího umělce Bohumila Heinze a na jeho přístup ke známkové grafice mezi dvěma světovými válkami? Nebylo by rozumnější vše přenechat minulosti a z piety jeho dílo jen velebit? Vždy? Bohumil Heinz byl ve svém uměleckém řemesle skutečně velmistrem! Abych se důkladněji orientoval v oprávněnosti odlišných názorů a hodnocení jeho uměleckého díla, kladl jsem si často otázku: Čím se Bohumil Heinz odlišoval od jiných rytců? Čeho se prostřednictvím grafické techniky snažil dosáhnout? Rytectví je uměním a tato technika může mít a má různé způsoby vyjádření. Heinz se poučil od Seizingera a Karla. Vnímal rytecká díla vždy jako celek, přesto však pozornost věnoval i detailu. Zakládal si na detailu, na jemnosti jeho linií, propracovával modelaci oděvů a drapérií, partie hlavy, vlasů, portrétů apod. Také „rozbory“ filatelisticky zaměřené literatury přisuzují výchozí měřítko jeho detailu [5].
Bohumil Heinz se jako umělec vysokých kvalit prosadil především svými mimořádnými schopnostmi spojenými s houževnatým úsilím – to byly prostředky, kterými komunikoval sám se sebou a se „živiteli“ – objednavateli zakázek. Byl také velmi skromný, autokritický. Dnes tolik ceněnými – v neposlední řadě i pro svou vzácnost – ryteckými pracemi pro londýnskou firmu či pražskou Národní banku se jejich autor za svého života na veřejnosti příliš nechlubil [6]. Totéž se týkalo i jeho užité tvorby na akciích, cenných papírech či knižních obalech. Toto jeho „nevystavování se na odiv“ však mělo i prozaičtější důvod, snad etický, snad to byl prostě ostych. Heinz byl totiž nucen dát se „najímat“ zahraniční britskou firmou „laciněji“, za podmínek, na které by tamní rytci, či rytci z jiných zemí nepřistoupili. Odlišné pohledy a protichůdné posudky provázely Heinzovy rytiny od samého počátku, kdy se staly předmětem vážnějšího zájmu. Životopisci se sice zmiňují o jeho postupném uměleckém zrání, přesto jsou však hlavním předmětem jejich hodnocení převážně jen Heinzovy rytiny známek. Jenže skutečnost vyžaduje jiný, komplexnější pohled. Heinz totiž svou první rytinu československé známky vytvořil teprve ve svých čtyřiceti letech, kdy mu do konce života zbývalo necelých šest let! Do té doby se rytím známek a bankovek pro zahraniční zakázky – převážně jen obrazových částí, bez textu a rámování – zabýval necelé dva roky. Po přibližně stejně krátký čas se věnoval různým objednávkám pro Národní banku v Praze a pro další klientelu. I když se o rytectví velmi zajímal a na uměleckoprůmyslové škole tuto techniku i studoval (viz foto Bohumila Heinze z doby studia), cestou rytce se po skončení studia v roce 1924 nevydal. Teprve později si povšiml zvýšeného obecného zájmu o do té doby nedoceněnou „reprodukční“ techniku rytiny. Někteří z hodnotitelů Heinzova ryteckého umění spatřovali jeho popularitu už v počátcích ve vlivu vídeňského mistra Ferdinanda Schirnböcka, který posuzoval Heinzovy práce pro Národní banku. Mezi těmito pracemi byla i lineární perokresba portrétu carevny Kateřiny podle storublové bankovky z r. 1910, což byl pak po dlouhá léta „zkušební mustr“ pro další uchazeče o rytectví v pražské tiskárně cenin [7].
Podle názorů některých filatelistických teoretiků v rytině Bohumila Heinze „nejsou patrny nějaké nápadné rozdíly v umělecké hodnotě“. Spatřují v ní „jednotný výkon“. Takový úhrnný soud svědčí o přístupu, ve kterém se hodnocené dílo spíše popisuje než skutečně zkoumá. Heinzovo celoživotní dílo se přece ve svém celku i v detailech postupně výrazně odlišuje! Jiný je rytcův přístup k drobným ryteckým pracem a studiím po dokončení školy, jiný je k zakázkám prací pro anglickou firmu De La Rue, odlišné jsou slohové rysy jeho rytin na čs. známkách a jiné vlastnosti lze vystopovat v charakteru rytin merkantilní povahy. Mirko Valina, odborník z oblasti bankovkové tvorby, který zprostředkovával Heinzovy zakázky rytin novoročenek a vyřizoval jeho korespondenci se zahraničím, podal přehled Heinzových prací pro Národní banku a zvláště pak prací pro cizinu (In memoriam, s. 57–60) [8]. I v rovině uměleckosti nalézáme v jeho rytinách řadu dalších rozdílností. Heinzovy „předznámkové“ rytiny jsou rozmanité žánrem i charakterem. Většinu z nich postihlo nebezpečí falešné dokonalosti, kdy fotografie nahradila model (např. rytina portrétu Aloise Jiráska z roku 1930), přesto však o všech těchto výtvorech platí, že jsou nejen nositeli účelu, pro které byly vytvořeny, ale současně představují Heinzovo houževnaté úsilí a vůli o prosazení svého vlastního způsobu provádění rytin. Tyto rytiny spíše upozorňují na autorovo rytecké umění, než aby byly jeho vykladačem. Takový úkol přičítal Heinz až svým rytinám poštovních známek.
Koncem roku 1932 se Heinz obrátil s nabídkou na několik zahraničních firem. Uspěl v Londýně, kde tiskárnu Thomas De La Rue velmi uspokojila úroveň jeho rytecké práce. Výsledkem byla smluvní dohoda o další spolupráci. Podmínkou však bylo, že firma má vždy „první nárok“ na jeho čas a napříště vedle honorářů zaplatí ještě určitou roční částkou. Zkušební rytinou byla podobizna tehdejšího siamského krále Pradžadhipoka provedená podle fotografie, kterou Heinz předložil v březnu 1933 [9]. Heinz respektoval všechny objednávky a věrně reprodukoval charakter dodaných předloh. Mezi existujícími otisky rytin z autorovy dílny a konečným provedením známky (bankovky) v tiskárně je však zásadní rozdíl. Heinz jako autor rytiny často ani nevěděl, o jakou emisní zemi se jedná. Tiskárna pracovala zpravidla ve dvou tiskových technikách, v knihtisku a rytině, nebo v sestavované rytině. Externí rytec vytvářel jen určitou, zpravidla obrazovou, část známky (bankovky), zatímco ostatní partie, například rám a textové doplňky, prováděl jiný zaměstnanec nebo v případě knihtisku polygraf. Úplnou, definitivní známku vypracoval Heinz jedině pro švédskou poštovní správu (viz reprodukce na obálce MR 6/2000). Heinzovo exaktní podání výrazného stylu rytiny je patrné například ze známek pro Nový Zéland (Heinzova účast na sériích z r. 1935, Yvert l98-199, dvě hodnoty známky Maorská dívka, pro Súdán (série k 50. výročí smrti britského koloniálního generála a guvernéra Súdánu Gordona (Yvert 50–56), sedm hodnot známky Gordon Pacha a dvě hodnoty známky Vojenská slavnost k uctění dne 4. 11. 1898 (Yvert 57-58), a pro Západní Samou (známka Náčelník s manželkou, Yvert 124) [10].
(Pokračování) Rudolf Fischer
Poznámky:
[1] Odkazuji čtenáře na mé obsáhlejší práce badatelského rázu: Bohumil Heinz a hodnoty jeho rytectví. Sborník PM 1985, s. 24–50; Skoro zapomenutá osobnost – Karel Seizinger, Sborník PM 1982, s. 7–51; První rytec československé známky – Eduard Karel, představitel zakladatelské generace české rytecké školy, Sborník PM 1984, s. 91–125; Mýty kolem jedné rytiny, Katalog Celostátní výstavy poštovních známek BRNO 1974, s. 3–19.
[2] Jaroslav Franěk: Místo Bohumila Heinze v ryteckém umění, In Memoriam Bohumila Heinze 1940. Jako XIII. svazek své edice ZODIAK, Karel Kryl v Kroměříži, červen 1942, ve 120 číslovaných výtiscích. (Dále jen In memoriam).
[3] František Halas: In memoriam B.H., tamtéž, s. 13.
[4] Tato kritika nezůstala bez odezvy: „Jak směšná, zlá nebo konkurenční to výtka!“ (Jaroslav Franěk, In memoriam, s. 25). Tutéž jednostrannou argumentaci opisuje Ervín Hirsch po deseti letech v Československé filatelii 9/1950, jenže ji zde použil proti Seizingerovi. Pozorný čtenář dřívějších Hirschových úvah o Seizingerovi však jistě zaznamenal trapnou změnu. Seizingera, kterého před tím prohlašoval za vzácného umělce, Hirsch náhle „zatracuje“.
[5] „Zblízka nazíraná malá ploška snášela jeho drobnokresebnou detailnost, volala po drobnozření rytcova přepisu.“ (Emil Edgar: Poštovní známky a soumrak rytectví. In memoriam, s. 17).
[6] Vešly ve známost teprve v přílohách monografického (bibliofilsky vzácného) souboru vzpomínek a novotisků (v nákladu 220 výtisků) In memoriam B.H., u vydavatele a tiskaře Karla Kryla v Kroměříži v červnu 1942.
[7] Schirnböck přijal nabídku rýt československé bankovky, udržoval spolupráci s londýnskou tiskárnou Thomas De La Rue & Co. a Heinzovi měl nabídnout spolupráci na zakázkách této anglické firmy. Jiná verze praví, že Schirnböck nejdříve uvažoval o spolupráci se Seizingerem, avšak ten místo sebe doporučil Jaroslava Goldschmieda. Goldschmied mi nikdy nepřiznal, ale ani nevyvracel, že mu s „předkresbami pro rytinu“ vypomáhal i B. Heinz. Některé tyto skutečnosti mi potvrdili – nezávisle na sobě – znalec a obchodník se známkami ve Vídni a New Yorku Arthur Kessler i Karel Seizinger v Haarlemu. Pravdou zůstává, že Heinz Schirnböckovo pozvání do Vídně v r. 1930 přijal, ale praktický význam to už nemělo, protože jednasedmdesátiletý rakouský velmistr rytec za několik měsíců zemřel.
[8] Na třicet rytin pro londýnskou tiskárnu De La Rue (1933–1939) – k nim patří reprodukované ukázky otisků rytin na obálce MR 6/2000, a práce pro švédskou poštovní správu (1939). Není vyloučeno, že Heinz byl tvůrcem i dalších rytin, které zůstaly v zahraničí anonymní. Ani čas, jak doufal M. Valina (mým posledním kontaktem s ním byla naše korespondence z ledna 1984), postupně nedoplnil jím zjištěné údaje a k žádnému novému objevu nedošlo.
[9] Portrét a postava vládce Rámu VII. Pradžadhipoka (vládl 1925–1935), Siam, emise 1928 v 16 nominálních hodnotách (Yvert 193–206) a dvojpotrét v emisi dynastie Chakry 1932 v 8 hodnotách (Yvert 213–220), provedené anonymním rytcem, jsou posledními s vyobrazením tohoto krále.
[10] Z dosud méně známých prací pro zahraničí zdají se být vzestupem dvě Heinzovy rytiny z r. 1935 pro dvě letecké známky Řecka ze série Starořecká mytologie 1937: Zeus – orel unášející Ganymeda (Zumstein 430) a Beran se zlatou vlnou na hřbetě, který vysoko nad Thrác- kým mořem unáší Frixa a Hellu (Zum- stein 433).Pravá státovka a přece padělek?
Jiří DaňekS dějinami vývoje platidel jsou od počátku spjaty i dějiny pokusů o jejich padělání. Tresty za padělání mincí byly sice většinou velmi tvrdé a drastické, ale vidina velkých zisků byla tak lákavá, že to padělatele neodradilo. Po zavedení papírových platidel byla tato vidina ještě lákavější, nebo? jejich nominály byly značně vyšší a technika výroby se leckomu zdála i snadnější. Podle zručnosti padělatelů a prostředků, které měli k dispozici, byla některá falza tak dokonalá, že po jistou dobu klamala i odborníky. Jindy to byla naopak falza natolik primitivní, že se na ně přišlo téměř okamžitě. Samotná padělatelská činnost se záhy ocitla v zorném poli odborníků posuzujících její výsledek z hlediska technického provedení, ale souběžně s tím byla také předmětem posuzovaným podle stupně nebezpečnosti a tedy i trestu. Kdy vlastně jde o velmi nebezpečné konání, odměňované náležitě vysokým trestem, a kdy pouze o podvod, za který je vyměřena nižší trestní sazba? O jednom takovém případu je tento příspěvek.
Před časem se mi dostala do ruky zaručeně pravá československá padesátikoruna z 15. 4. 1919 serie 0041, která však měla zcela neznámý typ čísla 830299. Toto číslo bylo očividně dotištěno obyčejnou tiskárničkou (viz. obr.). Není typu 4a (který uvádí Jan Bajer ve svém katalogu „Papírová platidla Československa 1919–1993, České republiky, Slovenské republiky 1993– –1999“), ale je vysoké pouze 3 mm a dlouhé jen 16,5 mm. Řez číslic je naprosto jiný, i barva je odlišná. Místo tmavočervené je cihlově červená, čímž se výrazně liší od barvy serie. K získané státovce, kterou popisuji, byl připojen krátký tištěný text, nedatovaný novinový výstřižek o krádeži padesátikorun přímo v tiskárně. Výstřižek však postrádal údaj, podle kterého by se dalo zjistit, ze kterých novin pochází. V odborné notafilistické literatuře jsem o krádeži popsané ve výstřižku nenašel žádnou zmínku. Žádný pramen jsem nenašel ani v archivu České národní banky. Nezbylo tedy než pátrat, kdy a ve kterém periodiku se tato informace objevila a zda o ní referovaly i jiné noviny.
Státovka padesátikoruna má datum 15. 4. 1919, ale do oběhu byla dána až 8. 11. 1919. Podle výstřižku ke krádeži došlo 11. 12. 1920 a pachatelé byli usvědčeni te-prve po 3 a půl letech. Byla to pro mne stopa. Začal jsem pátrat v Národní knihovně ČR v Klementinu. Prohlížel jsem dobový tisk od dubna 1924 a v Národních novinách ze dne 17. 6. 1924 jsem objevil zprávičku nadepsanou „Zloději 55 archů čs. padesátikorun vypátráni“. Při dalším pátrání jsem objevil ještě tři zprávy: „Vojáci a padesátikoruny“ – Lidové listy z 15. 6. 1924, str. 6, „Zatčení penězokazi“ – Národní politika z 15. 6. 1924, str. 7, „Krádež nedotisknutých státovek“ – Lidové noviny z 16. 6. 1924 odpoledne. Pramen, ze kterého pocházel výstřižek, jsem však nenašel. Možná šlo o nějaké regionální noviny, které ve fondech Národní knihovny ušly mé pozornosti. Všechny čtyři nalezené zprávy se lišily titulkem, ale jejich texty byly stejné. Asi proto, že úřední zpráva byla vydána bez nadpisu a zřejmě s pokynem, aby její znění nebylo měněno. Podle těchto novinových zpráv bylo ukradeno 55 archů padesátikorunových státovek. Zabaveno však bylo pouze 20 kusů státovek, zadržených v oběhu. Tyto státovky nejsou nikde evidovány, protože podle sdělení mgr. Jaroslava Moravce, pracovníka Zkušebny platidel České národní banky, byly opatřeny perforací „NEPLATNÉ“ a nikoliv „PADĚLEK“. Bankovním úřadem Ministerstva financí tedy nejsou považovány za padělané státovky. Kolik státovek bylo v jednom archu, není známo. Lze však předpokládat, že to bylo 20 až 30 kusů. Celkový počet odcizených padesátkorun by tedy byl minimálně 1 100 kusů v nominální hodnotě 55 000 Kč, což pro nezámožného člověka tehdy jistě byla velmi vysoká částka. Kam se podělo oněch 20 zadržených exemplářů? A kam se poděly ostatní z více než 1 000 ukradených kusů? V době zatčení a usvědčení pachatelů krádeže byla tato padesátikoruna dosud platná. Její oběh končil až 31. 12. 1924. Zloději tedy měli celkem 4 roky čas k tomu, aby kořist pomalu pouštěli do oběhu. Ale bylo tomu skutečně tak?. Proč při stahování státovek z oběhu nebyl objeven ani jediný další zfalšovaný kus? Exemplář, který jsem získal, je zřejmě jediný dnes známý. Možná se zloději při zahájení vyšetřování zalekli a zbytek lupu zničili. Nebo jej možná uschovali. Jenže po návratu z výkonu trestu zjistili, že státovky už neplatí, a teprve poté je zničili. Novinová zpráva uvádí, že jako podezřelí byli zatčeni vojíni Duchek a Polák, nebo? v tiskárně, kde ke krádeži došlo, konali strážní službu. Při výslechu jim však nic nebylo dokázáno a proto byli propuštěni. V oběhu se pak objevilo oněch dvacet odcizených padesátikorun, které měly čísla dotištěna obyčejnou tiskárničkou. Polák byl však zřejmě zbaven podezření, protože znovu zatčen byl jen Duchek. Opět ho však propustili pro nedostatek důkazů. Musel ale předpokládat, že jako podezřelý bude sledován a možná proto se raději o pouštění dalších zfalšovaných bankovek do oběhu nepokoušel. Celý případ však spěl ke konci. Duchka totiž udala jeho sestra Marie. Zřejmě počítala s tím, že jeho zatčením získá zbývající falešné bankovky pro sebe.
Jiří Daňek