Ročník 2002 · vyšlo 1. ledna 2002

Merkur 1/2002

Obsah čísla

1. Po stopách Londýnské emise

   Rudolf Fischer
   K NOVÝM FAKTŮM O MOSKEVSKÉM VYDÁNÍ
   
   (Pokračování z č. 6/2001)
   
   Když se při studiu archivních dokumentů, jejichž podstatná část se nachází ve Státním ústředním archivu (SÚA), v inventáři fondů ministerstev a orgánů londýnské vlády, objeví materiály takového charakteru, jako je důvěrná či tajná korespondence o poštovních známkách vedená mezi ministerstvy exilové vlády, kanceláří prezidenta republiky, ministerským předsedou Janem Šrámkem, případně dalšími osobnostmi, jakými byli Jan Masaryk, Hubert Ripka, František Němec, či Zdeněk Fierlinger a další, nepochybně musí vyvolat zaslouženou pozornost badatele. Dokládají totiž neobvyklé postupy v přípravě a vydávání známek nejen ve válečných, ale také v bezprostředně poválečných časech. V této neobvyklosti bylo něco víc než jen problém fiskálního zájmu státu nebo poštovních služeb, o obnově naší suverenity nemluvě.
   Za situace, kdy prosovětsky orientovaní úředníci Ministerstva financí (MF) brojili proti emisi nových československých známek, mělo prosazení záměru realizovat londýnskou emisi hlubší politický obsah, než si tehdy uvědomovali i někteří naši jinak dobře informovaní exiloví státníci. Ještě po tolika letech je to poznání zajímavé i pro poštovní historii, protože odkrývá původní a určující důvod vzniku jiné série známek, a to známek moskevského vydání. Potvrdilo také oprávněnost řešení aktuálního problému a zvolený postup přípravy a výroby londýnských známek navržený rovněž dr. A. Tichým. Svědčí o tom obsáhlý rozbor tlumočený státním ministrem Hubertem Ripkou (MZV č. 5050/dův/44., 7. 7. 1944, IHNED-Důvěrné. MHO došlo 12. 7. 44 čj. 595/dův/44; přiděleno: dr. Tichý), že tím končí až dosud cílené akce MF k prosazení, „aby se na osvobozeném území za sovětské okupace používalo sovětských známek přetištěných na Československo“, což „pokládá MZV za neproveditelné. Rovněž nepřichází v úvahu spolupráce se sovětskými úřady při vyhotovení sovětských známek pro osvobozené území.“ Dohoda se Sovětským svazem z 8. 5. 1944 totiž stanovila, „že poštovní správa na celém území zbaveném nepřítele bude v pravomoci čs. vládního delegáta a bylo by velmi povážlivé toto ujednání jakýmkoliv způsobem zeslabovati.“ Podle této dohody „bude úkolem čs. delegáta uspořádati a vésti podle čs. zákonů správu na území zbaveném nepřítele,“ zatímco vrchnímu veliteli sovětských vojsk připadá nejvyšší moc a odpovědnost „v pásmu válečných operací, ve věcech vztahujících se na vedení války a na dobu potřebnou k provádění válečných operací.“ MZV „nepokládá proto za vhodný dotaz u vlády Sovět. Svazu k jejímu stanovisku o otázce poštovní svrchovanosti na osvobozeném území a k otázce úpravy vnitřního i vnějšího poštovního styku. Rovněž nepokládá za vhodný dotaz, zda sovět. vláda činí přípravy ve věci zatímních známek na osvobozeném území a nepokládá též za vhodné zařizovati, aby podobné přípravy – pokud se týče Československa – dály se v dorozumění s čs. vládou,“ atd. Následuje výchozí definice k moskevskému vydání 1945/1946, kdy MZV vidí jediné východisko v tom, že by „sovětská vláda byla požádána, aby pro přechodnou dobu vytiskla známky československé… ihned byl učiněn konkrétní návrh vytisknout jednu čs. známku v různých hodnotách a barvách… zvolit portrét presidenta Masaryka, nebo presidenta Beneše, nebo čs. státní znak.“ A nebude-li možno vyhověti, „nezbude než používati pro přechodnou dobu maďarských respektive slovenských známek, které budou nalezeny na našem území… opatřeny přetiskem.“ Nikoliv tedy sovětských!
   H. Ripka navrhl „se zřetelem k vývodům tohoto dopisu“ odeslat velvyslanci Fierlingerovi do Moskvy telegram, k jehož následnému znění (viz dále) ministr F. Němec připsal Souhlasím a ihned MZV potvrdil osobním dopisem (595/dův/44, 12. 7. 1944). Telegram velvyslanci Fierlingerovi do Moskvy byl tohoto znění:
   „Zadali jsme tisk známek pro první přechodnou dobu pro naše osvobozené území, známky budeme však míti k dispozici nejdříve 1. října. Je nepochybné, že do té doby bude část našeho území osvobozena a obáváme se, že známky tištěné v Anglii přijdou pozdě. Vláda by velmi ocenila, kdyby Sověty mohly jí pomoci vytisknutím československých známek pro dobu, než uvedené známky budeme moci dáti do oběhu. Zjisti pokud možno ihned stanovisko Sovětů. Bude-li kladné, sdělíme Ti ihned podrobnosti.“ Následuje výše citovaná představa o námětech těchto známek a jejich provedení. „Máme za nepochybné, že sovětská poštovní správa tyto naše známky má ve svém archivu. Je-li to možné, nech? sovětská vláda nám sdělí, která z uvedených tří eventualit je nejsnáze proveditelná. Nebudou-li Sověty moci nám vyhověti, jsme rozhodnuti vypomáhat si v přechodné době přetiskováním známek, které najdeme na osvobozeném území.“
   Aby bylo zabráněno nedorozumění (a také vlivu opoziční skupiny v aparátu MF) MZV „k věci zaujalo zásadní stanovisko“. Především přitakává obecně-politickému souhlasu o nutnosti vydání nových československých známek. Co se týče dalšího postupu, přenechává celé rozhodnutí příslušnému ministerstvu Františka Němce (právě on se pak stane čs. vládním delegátem pro osvobozené území ČSR – viz pozn. 9). Zřejmě nejpříznačnější bylo prolínání dokumentaristické a faktické spolupráce pracovníků obou těchto ministerstev, přičemž způsob tohoto prolínání, jeho odborné ladění a jeho dramatické stupňování organizovali dr. A. Tichý s legačním radou dr. Z. Procházkou [40]. Připravili text depeše odeslané velvyslanectví v Moskvě (MZV č. 6337/dův/44, 17. 8. 1944): „Ministerstvo zahraničních věcí žádá velvyslanectví, aby vybralo známku s jasným portrétem Masarykovým a dalo ji tisknouti ve velikosti zřejmě odlišné od originálu a pokud možno s takovými technickými změnami, aby bylo na první pohled patrné, že se jedná o známku novou a aby Němcům, kteří mají štočky, bylo znemožněno padělání. Text: nahoře Československo, pod tím na obou stranách letopočet 1944, dole denominace v Kč. Velvyslanectví nech? připraví tisk šesti hodnot, t.j. pět haléřů fialově, deset haléřů oranžově, dvacet haléřů modře, padesát haléřů zeleně, jednu Kč červeně a dvě Kč modře. Velvyslanectví nech? dá vyhotovit prvních deset milionů známek a sice známky 50ti-haléřové, jednokorunové a dvoukorunové. Velvyslanectví nech? sdělí obratem, kolik známek by pak mohli tisknout týdně. Velvyslanectví se současně žádá, aby poděkovalo Narkomindělu jménem vlády za jejich pomoc.“ Dr. Tichý (28. 8. 1944, čj 757) pak obdržel z MZV oznámení o dalším společném opatření: „na základě telefonického sdělení velvyslanectví v Moskvě, že toto odevzdalo Sovětům notu podle zdejších pokynů. Co se týče tisku dvoukorunových známek, velvyslanectví sdělilo sovětské vládě, že modrá barva musí býti odlišná od modré známky dvacetihaléřové“ (č. 6535/dův/44/ 23. 8. 1944). Teprve 13. září 1944 je odeslán dopis Jana Masaryka Janu Šrámkovi: “Vážený pane ministerský předsedo, dovoluji si Vás žádati, abyste laskavě předložil vládě k projednání a k schválení tento návrh: Vláda schvaluje opatření, jímž se zadává tisk známek v Sovětském Svazu a to v rozsahu, který podle daných okolností se ukáže nezbytný; ministr financí se zmocňuje, aby k tomuto účelu opatřil potřebný úvěr. Ministerstvo pro hospodářskou obnovu odůvodňuje návrh takto: Na základě rámcového usnesení vlády z 9. června t.r. byly zde zahájeny přípravy pro tisk známek pro osvobozené Československo. Ačkoliv práce jsou již značně daleko, nelze očekávati, že by byly dokončeny před 1. říjnem t.r. I kdyby však tisk byl dokončen k tomuto dni (1. X. 1944), je ještě otázka, jak známky s urychlením dopraviti na území (běželo by o náklad mnoha tun). K žádosti ministra pro hospodářskou obnovu bylo proto ministerstvem zahraničních věcí zahájeno jednání o tisku známek v Sovětském Svazu. Jednání skončilo úspěšně a tisk známek, na nichž bude obraz Presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka, byl již v SSSR zadán. Zatím bylo objednáno deset milionů kusů (z celkem potřebného množství asi 300 milionů), jichž má býti použito především jen na územích osvobozených sovětskou armádou. Pokud by tisk známek v Anglii nebyl včas skončen anebo pokud by nebylo možno dopraviti známky domů, bylo by nutno učiniti v Sovětském Svazu další objednávky a to v souhlase s danými potřebami.“
   Není bez významu, že když pak přípravu a tisk našich známek v Moskvě schválila ministerská rada (22. 9. 1944), věci znalí účastníci tohoto taktického alternativního tahu pochopili, že moskevské vydání je výsledkem nutného kompromisu s prosazovanou orientací skupiny odpůrců londýnské emise. Uváděné obavy z nedokončenosti tisku či potíží s dopravou nových čs. známek domů byly vědomě nadnesené, nebo? výsledek předchozích činů vládního emisara Tichého a spolupracovníků, včetně pozice v De La Rue, dával záruku, že riziko neúspěchu je minimální. Opakuji tedy, že určující tehdy nebyla otázka, jak zabezpečit poštovní styk na osvobozeném území. Šlo o obnovenou státnost, která nespadla zadarmo do klína, ale byla vybojována, a to i branným vystoupením hrdinů vyobrazených na známkách londýnské emise [41].
   Při sledování dalšího vývoje přípravy známek v Moskvě nám nemohou uniknout dodnes téměř neznámé okolnosti, spojené s činností pověřených pracovníků MZV a MHO. Pro ilustraci několik ukázek. Dopis MZV (Čj. 8547/dův/44, 12. 10. 1944, Velmi nutné, Dů- věrné.) reaguje na novou situaci. Po dohodě příslušných referentů (dr. rocházky a dr. Tichého) byla velvyslanectví v Moskvě zaslána depeše tohoto znění:
   „Primo: K depeši č. 227 bod 1 velvyslanec se žádá, aby obratem telegrafoval, jak pokračuje tisk poštovních známek. Dle depeše velvyslanectví č. 218 bod 1 mělo deset milionů býti hotovo koncem září. Velvyslanectví neodpovědělo na naše čj. 6337/dův/44, kolik známek by mohlo býti tištěno týdně po vyhotovení prvních deseti milionů. Secundo: Velvyslanectví se žádá, aby zařídilo, aby vytištěné známky byly co nejdříve dopraveny na Slovensko. Slovenská národní rada nás totiž žádá o známky. Velvyslanectví se žádá, aby se s ní dohodlo a aby nás podrobně informovalo o celé věci. Informujeme Slovenskou národní radu o tisku známek v Moskvě.“ Další depeše byla současně zaslána Slovenské národní radě:
   „Poštovní známky pro první potřebu byly námi objednány v Rusku již v červenci. Jde o hodnoty 5 h, 10 h, 20 h, 50 h, 1 Kč, 2 Kč. První část měla být hotova koncem září. Žádáme Fierlingera, aby byly dodány co nejdříve. Sdělte mu i nám potřebné množství jednotlivých druhů.“
   Dopisy MZV:
   a) (Č.j. 8727/dův/44, 25. 10. 1944): „Dodatkem ke zdejšímu č.j. 8547/dův/44 z 12. října t.r… dle sdělení velvyslance Fierlingera známky budou hotovy teprve příští měsíc.“
   b) (Čj. 10681/dův/44, 30. 11. 1944) „S odvoláním na zdejší dopis z 25. října t.r. č.j. 8727/dův/44 sdělujeme, že dle zprávy velvyslance Fierlingera z 29. listopadu t.r. nestačí k tištění známek známka, kterou Fierlinger dodal jako vzor, nýbrž je třeba dobré fotografie nebo kresby. Fierlinger se snaží je opatřiti. Ministerstvo má z této zprávy dojem, že lze stěží očekávati, že by bylo možno obdržeti známky tištěné v Moskvě v bezprostřední době.“ Následující rukopisný text konceptu dopisu v rozhodující chvíli (8. XII. 1944) není třeba komentovat: „K tamní zprávě…,jíž je sdělováno, že s tiskem známek nebylo – proti zdejším předpokladům – vůbec započato, žádáme, aby čs. velvyslanectví v Moskvě bylo depeší oznámeno, že MHO za dané situace nemá na tisku známek v SSSR zájem, protože známky tištěné ve Velké Británii budou na osvobozené území odeslány již příštím transportem. Za ministra: Dr. Tichý“ [42].
   c) (Čj. 549/dův/45, 15. I. 1945. Důvěrné.) Sdělujeme, že jsme obdrželi od velvyslanectví v Moskvě telegram tohoto znění: „Tiskárna slíbila dodat konečný vzorek známek s Masarykem dne 15. ledna. Další tiskařské práce půjdou patrně rychleji.“ d) (Č.j. 1755/dův/45, 14. II. 1945) sdělení o telegramu od velvyslanectví v Moskvě: „S tiskem známek se počne nejdříve koncem února.“
   Stále otevřenou otázkou, která při studiu dokumentů vyvstává, je zastírání skutečnosti pražskou poštovní vrchností. Jak jsem již uvedl, manipulace s informacemi o moskevském vydání nekončí [43]. Z archiválií, které rovněž stojí za zveřejnění, se ukazuje, kdo schvaloval a doporučoval odprodej známek dosud nevydaných k účelům filatelistickým. Z dopisu MF postoupeného 9. dubna 1945 Löblovi, i když adresovaného Tichému vyjímám: „…podmínkou je, že příslušné vydání poštovních známek bude používáno jen do zavedení jednotné měny. Rozhodnutí o jejich používání i po zavedení jednotné měny musí být ponecháno budoucí vládě. Současně MF opakuje svoji žádost, aby až do zavedení jednotné měny nebyly dány v oběh známky s obrazem presidenta Masaryka, jelikož tohoto obrazu použilo MF pro kolky“ (č.j. 760/45, věc: Prodej poštovních známek). Také následující „stanoviska“ MF jsou poznamenána jednak snahou prosadit „kolkování“ zásilek a současně nutit poštovní provoz k obchodování se známkami. Na osvobozených územích [44] se však poštovní správa pokyny MF příliš nezabývala. Zároveň nelze upřít dobrou vůli těch pracovníků MF, kteří byli ochotni přijímat změny v realizacích londýnské i moskevské emise, prosazené ve vládě Tichým a Masarykem [45]. Na druhé straně zbývající skupina odpůrců nových známek s londýnskou emisí obchodovala a spekulovala. A jelikož nesouhlasili s organizováním obchodu dr. Tichým – jak legálně získat prostředky na krytí výrobních nákladů celé emise – shromažďovali také různé informace s pokud možno co nejvíce očerňujícím obsahem.
   
   (Pokračování) Rudolf Fischer
   
   
   
   Poznámky
   [40] Diplomat Zdeněk Procházka byl přednostou právního oddělení MZV a čs. delegátem v mezispojenecké komisi pro přípravu podmínek příměří – v komisi pro potrestání válečných zločinců. Jako zástupce ministra zahraničních věcí a státního ministra v mezispojeneckém komitétu zahraničních věcí významně urychlil přípravy ke vzniku londýnských známek, obhájil Masarykovu a Tichého ideu ryteckých podobizen reprezentantů odboje a podílel se na taktickém postupu proti exilovému politikaření kolem použití sovětských známek na osvobozeném území. V té době s ním MZV po skončení nepřátelství počítalo s přidělením „delegaci, která bude zastupovati Československo v mezispojeneckých pracích na likvidaci války (mírová jednání)“ (z dopisu ministra ministerské radě k návrhu usnesení vlády doporučit presidentu republiky, aby propůjčil dr. Procházkovi titul velvyslance – (Čj. 7481/dův/44 ze 14. září 1944; z archivu MZV ČR, fond: LA - dův., kr. 245).
   [41] Pro obecné srovnání: Československo zaplatilo za II. světovou válku smrtí 365 tisíc lidí. Britské ztráty byly jen o něco málo větší – 388 tisíc obětí.
   [42] Telegram do vlasti (3815/45) prostřednictvím MZV 17. 5. 1945 - MHO žádá odeslat panu ministru Hálovi: „Pro Hálu. Potřebujeme nutně vědět, zda čs. poštovní známky tištěné v Anglii správně došly a kdy budou dány do oběhu. Stop. Odpovězte rychle. MHO Dr. Bruegel.“
   [43] Poprvé, mimo jakoukoli pochybnost, data vydání a používání moskevských známek objasnil ing. Antonín Gazda (Fakta jsou zcela jiná, Filatelie 9/1973/266).
   [44] Je možné uvěřit možnosti distribuovat londýnskou emisi s postupným osvobozováním území také ze Západu? Patrně ano. Pokud bychom totiž uvěřili předpokladu historika o dějinné chybě prezidenta Beneše, který „připustil, aby západní jednotka čs. armády byla paralyzována v severní Francii při obléhání Dunkerque (srov. válečný životopis O. Hornunga – pozn.R. F.) a nepostaral se, aby jako součást Pattonovy 7. armády postupovala Německem a po dosažení Plzně sama na svou pěst vyrazila ku Praze a osvobodila nejen hlavní město, ale celé Čechy… Ale Beneš nebyl de Gaulle. Byl zvyklý myslet diplomaticky, ne vojensky… a neměl možnost sám disponovat československou brigádou tak, jako francouzskou jednotkou disponoval de Gaulle“ (Jaroslav Boček, Hry s českou otázkou, Melantrich, Praha 1997, s. 12).
   [45] Názor jako součást myšlení exulantů bylo něco jiného než zmíněná opozice. Tichý byl ve sporu s řadou lidí. Polní poštmistr Večerka patřil mezi zastánce nové exilové emise, ale „známky, jež by svými náměty připomínaly naší účast v této válce zatím nedoporučuji, poněvadž
   nemáme v přítomné době dostatečného odstupu, abychom mohli vybrati to nejvhodnější“ – psal veliteli čs. samostatné brigády a ministerstvům vnitra, financí a obchodu.
   
   Text k ilustracím
   Moskevské vydání. Dva unikátní (dosud známé pouze v jednom exempláři) úřední – schvalovací – zkusmé tisky zhotovené v Moskevské státní tiskárně, hlubotisk (sbírka: Peter Dolezal, Austria):
   1) Tisková zkouška 1. fáze, návrh s podpisem V. Molotova z 16. 1. 1945
   2) Tisková zkouška 2. fáze, návrh z 28. 2. 1945, archivováno 10. 5. 1947, č. 034
   

2. Obyčejné přetisky z roku 1945

   Karel Holoubek
   Revoluční přetisky, toto někdy odmítané dědictví května roku 1945, jsou sice diskutabilní, nicméně neopomenutelnou součástí historie naší pošty. Známy jsou svou bohatostí a různorodostí. Zcela je opomíjeno jejich citové a vlastenecké zaměření. Nemůžeme však také přehlédnout jejich provozní nutnost. Čeští poštovní zaměstnanci v té pohnuté revoluční době měli jediný cíl, jedinou touhu – udržet fungující provoz. Chápali to jako svou povinnost vůči spoluobčanům a tam, kde bojové akce nebo sabotáže ustupující německé armády provoz pošty přerušily, chtěli poštovní spojení co nejrychleji obnovit. A k tomu bylo potřeba mít stvrzenky na předplacení poštovních služeb, tedy známky! Bohužel známky, které jako jediné byly k dispozici ještě z doby protektorátní, nesly portrét nenáviděného představitele okupačního režimu Adolfa Hitlera. A ten byl nepřijatelný!
   Rodiny se tehdy chtěly rychle informovat, jak přečkaly konec války, přechod fronty, dobu revolučního kvasu. Po překonání počátečních zmatků začaly být vybírány poštovní schránky, pokud vůbec zůstaly. Ze schránek přicházely zásilky s vylepenými známkami. A poš?ákům se ten obličej na nich vůbec nelíbil. Ale co s Hitlerem?! Na některých poštách se rázně rozhodli k akci. Začernit, zničit! Stačilo vzít třeba korkovou zátku a razítkovat. Bylo to jednoduché a rychlé!
   Protože přetisky vznikaly individuálně a spontánně, jsou velmi různorodé. Později však již nejenom odstraňovaly nenáviděnou tvář, ale také vyjadřovaly existenci obnovované Československé republiky. Radost ze svobody! Slovně, iniciálami nebo obrazově – proto byl použit státní znak, lev a další kresby. Jako pocta osvoboditelům také hvězda (viz obr. 1, 2, 3). Ve stínu bohatosti nápadů zůstaly ty „obyčejné“, jednoduché přetisky: kruh (obr. 4, 5, 6, 7), čtverec (obr. 8), čáry (obr. 9, 10, 11) i jiné skvrny (obr. 12, 13). Těmi byl začerněn nežádoucí obličej nebo škrtnut německý text na známkách. Přetisky byly prováděny na poštách při zpracování podaných zásilek, frankovaných v dobré víře protektorátními známkami. Ojediněle a výjimečně se později některé přetisky objevily na samotných čistých známkách.
   Než bylo známo rozhodnutí ústředních orgánů o vyplácení listovních zásilek v hotovosti nebo možnosti jejich zasílání nevyplaceně bez postihu doplatným (až do oficiálního vydání nových čs. známek), exis-toval jediný známý a možný způsob, jak zásilky posílat: vylepit známku příslušné hodnoty. Aby bylo dáno najevo, že okupace skončila, byl použit jediný a jednoduchý způsob, historicky několikrát použitý – přetisk. Ten splnil hned dvě funkce: zajistil snadnou zúčtovatelnost poplatků a zakryl obličej, který byl perzonifikací všech hrůz okupace a války.
   Zhotovení přetiskového razítka, jak lze vidět na připojených ukázkách, bylo velice jednoduché. Stačila již zmíněná zátka, dřevěný špalíček, kousek gumy, dokonce i brambora. Nějaké speciální zručnosti nebylo zapotřebí. Razítkovací barvy byly k dispozici na každé poště: černá barva pro razítka kovová, modrá, fialová a červená pro razítka gumová (viz také poznámku 1). Je zřejmé, že takto se dala situace snadno a rychle zvládnout. Vzhledem k materiálu, ze kterého byla tato razítka vyrobena, se samozřejmě stávalo, že přetisky časem měnily svůj tvar. Také jejich umístění bývá různé.
   Věnujme pozornost ukázkám z Hranic na Moravě (obr. 9) nebo z Lipníka nad Bečvou (obr. 10). V podstatě jsou to vždy přetisky tvaru obdélníka. Přitom je však každý přetisk trochu jiný. Snad lze vyslovit předpoklad, že každý pracovník pošty v Hranicích měl své razítko. Napovídá tomu i způsob razítkování. Na ukázce si všimněme rozlišovacích písmen razítek. Jsou dvě, což odpovídá praxi při střídání pracovníků u listovní přepážky.
   Zamysleme se nad obrázky. Podle výše uvedeného můžeme tyto přetisky pojmenovat „poštmistrovskými“ nebo podle materiálu „špuntovými“. Nejsou efektní ani líbivé, jsou však účelné. V oněch dnech revolučního května 1945 nikdo neuvažoval o tom, zda přetisk je či není přípustný a co tomu řeknou nadřízené orgány. Všichni chápali smysl tohoto konání. Teprve pozdější doba dala přetiskům jiný význam. Teprve dodatečně se hledalo, kdo to povolil, proč to udělal a zda to odpovídalo předpisům atd. V květnu 1945 však na takové formální úvahy nezbýval čas. Mezi obyčejné „poštmistrovské“ přetisky přiřazuji také několik přetisků tvarově bohatších a textových, které se také tiskly na podané zásilky vyplacené známkami (obr. 14, 15). Jedná se o přetisky z Nymburka aj., dále snad nejkrásnější z Hlučína, plzeňské razítko „Republika Československá“ a také přetisk z Teplic (viz také poznámku 2). Tyto se v počáteční fázi tiskly na podané zásilky. Nesmíme také zapomenout na ruční škrty na zásilkách.
   Pokud tyto přetisky někomu něco připomínají, nemýlí se. Podobné totiž najdeme v katalogu Michel – Deutschland Special v oddílu „Lokal Ausgaben 1945“ (např. Bad Schiedeberg, Barsinghausen, Strausberg) a o několik stránek dále jsou ukázky podobných přetisků ze Saska v sovětské zóně. Nemůžeme si tedy nárokovat prvenství – i jinde měli podobný nápad. My si však musíme přiznat totální zanedbání a neprozíravost. V Německu měli pohotovější a prozíravější filatelisty, kteří vše podchytili, zaevidovali a dnes již proto sotva kdo může objevit nějakou novinku.
   Možná, že existují ještě další podobné „obyčejné“ přetisky než dosud popsané a zobrazené. Já však a další kolegové zatím jiné přetisky neznáme. Vyhledávání dosud neznámého materiálu je stále pracnější. Doplnění a podrobná dokumentace jsou tak možné pouze za spolupráce s dalšími sběrateli.
   
   Karel Holoubek
   
   Literatura:
   [1] Bundesarbeitgemeinschaft Tschechoslowakei e.V., Specialkatalog der Tschechoslowakischen Ganzsachen, Teil VI D, 1996.
   [2] Juan Santaeugenia Grau: Checoslovaquia – Sellos y sobrecargas revolucionarias 1944/1945, Emision Locales, V. vydání, 1996.
   [3] Ukázky ze sbírky Vladimíra Markuse.
   [4] Ukázky z vlastní sbírky.
   
   Poznámky:
   1. Ve více barvách byly přetisky z Horní Břízy, Teplic, Velkého Meziříčí či Zábřehu na Moravě.
   2. Později se tento přetisk objevuje na dlouhé řadě přetištěných výplatních a příležitostných známek.
   

3. Osvobozená republika

   Jiří Stupka
   Pokračování článku Jiřího Stupky z č. 6/2001 – str. 10–12
   
   O podobný námět se ženou se pokusil také známý umělec a autor známek „Holubice“ Jaroslav Benda. Je znám návrh kreslený tužkou s hodnotou 25, kde alegorická postava ženy s hvězdou nad hlavou držící v pravé ruce srp, na kterém sedí holubice s ratolestí v zobáku a v levé ruce držící pochodeň (obr. 81) Druhým návrhem s hodnotou 50 je postava předkloněné ženy sbírající pravou rukou klasy (obr. 82). Velikost návrhů je asi 150x190 mm. Byly vypracovány v červenci roku 1919. Pocházejí z pozůstalosti po autorovi a jejich cena se pro mimořádnou vzácnost nedá určit. Oba návrhy jsou také v menším provedení kreslené bělobou na černém, šedém a hnědočerném papíru (obr. 83) ve velikosti asi 65x80 mm. Definitivní podoba zkusmých tisků je v provedení knihtiskovém na bílém křídovém papíru v barvě červené a zelené (obr. 84).
   O oblíbenosti alegorického motivu „ženy znázorňující osvobození“ nás může přesvědčit i několik dalších nepřijatých návrhů studentů profesora Brunnera z listopadu 1923 vydaných knihtiskem na bílém křídovém papíru a známkovém papíru s lepem (obr. 85 a 86). Barvy jsou modrá, hnědá, černá i další.
   
   Obr. 85 Autor: a+b) A. Pleva,
   c) J. Vlková, d) J. Horník,
   e) H. Dostálová
   Obr. 86 Autor: a) K. Novák,
   b) J. Vlková, c) J. Horník,
   d) K. Kinský, e) J. Vlková,
   f) N. Winterníková, g) J. Dušek
   Vlastní známky v hodnotách 20, 25, 30, 40, 50 červená, 50 zelená, 60, 100, 150, 185 a 250 hal (obr. 87) vycházely postupně od 18. 6. 1920 do 10. 4. 1922 a z oběhu byly také stahovány postupně až do 15. 1. 1926. V této studii je bezpředmětné zajímat se o jednotlivé známky, které jsou katalogizovány.
   Známky byly vydány s hřebenovým zoubkováním 14 postupujícím shora dolů. Pouze dvě hodnoty (40 a 60 hal) byly zoubkovány s takzvaným ležmým hřebenovým zoubkováním postupujícím zleva doprava. Zde stojí za zmínku pouze krajové kusy (obr. 88), kde je na první pohled zřejmé, o jaký druh zoubkování se jedná. Úředně bylo použito také řádkové zoubkování 13 3/4, pouze však u hodnot 40, 50 zelená, 60, 100 a 150 hal. Ostatní hodnoty zoubkované řádkovým zoubkováním 13 3/4 jsou označovány jako neúřední. Přesto se na trhu objevují a jsou středem pozornosti sběratelů. Jedná se o hodnoty 20, 25, 30, 185 a 250 hal (obr. 89). Pouze hodnota 50 hal červená nebyla zoubkována řádkovým zoubkováním 13 3/4. Ceny úředně vydaných známek jsou v katalozích a proto je zde neuvádím. Dřívější specializované katalogy (jako Eksteinův z r. 1939) uváděly celou škálu barev, proto stojí za uvedení i zde:
   
   20 h – světle až tmavě oranžově růžová, červená, karmínově červená
   25 h – světle hnědá, tmavohnědá, hnědošedá, černě hnědá
   30 h – světle až tmavě červenofialová, hnědofialová, tmavě fialová
   40 h – červenohnědá, tmavohnědá
   50 h – červená, tmavočervená
   50 h – světle a tmavě zelená, žlutozelená, modrozelená, sytě zelená
   60 h – světle a tmavě modrá, ultramarinová, šedomodrá
   100 h – šedohnědá, černohnědá, čokoládově hnědá
   150 h – červená
   185 h – světle a tmavě oranžová
   250 h – šedozelená, tmavozelená, tmavě olivová, sytě (černě) zelená
   
   Jako úředně nevydané jsou uváděny známky nezoubkované. Jsou na známkovém papíru s lepem jako u známek vydaných, také barvy jsou shodné s barvami známek vydaných. Nezoubkované známky jsou ve všech hodnotách známek vydaných s výjimkou známky hodnoty 150 hal, o které byla zmínka již u zkušebních tisků. Známky se vyskytují také razítkované, ale pouze s razítky z ochoty nebo jako filatelistické zásilky (obr. 90). Pouze hodnota 40 hal II. typ se dostala k poštovnímu úřadu Pardubice, kde se používala v roce 1922 (obr. 91). U ústřižku na obr. 92 nelze doložit, použil-li nezoubkované známky filatelista nebo balíková přepážka poštovního úřadu Praha 1.
   
   U nezoubkovaných známek 50 hal červená a 50 hal zelená se také nachází desková vada DV 39/ - vajíčko (obr. 93). U hodnoty 50 hal zelená je znám jeden exemplář retuše RE 39/ - deskové vady vajíčko.
   Zcela mimořádně se vyskytují vodorovná meziarší hodnot 30 a 40 hal na známkovém papíru s lepem v barvách vydaných známek (obr. 94).
   Rozřezáním 100 kusových desek na svislé pásy (tři známky vodorovně) a převrácením těchto pásů v protichůdném uspořádání měl být přizpůsoben tisk desek pro sešitková vydání. Celou akci známkových sešitků měla financovat pražská inzertní firma Piras, která si přála inzerci na volných stránkách připravovaných známkových sešitků (obr. 95). Z akce sešlo změnou poštovních sazeb. Proto dala poštovní správa příkaz předat vytištěné archy známek do normálního prodeje.
   Připravovaný známkový sešitek měl destičky ze silnějšího kartonu a místo známek barevné listy papíru zoubkované hřebenovým zoubkováním 14 (obr. 95a).
   V přípravě na tisk známek v hodnotách 40, 50 a 60 hal pro známkové sešitky bylo použito tisku na barevných makulaturních papírech a s hodnotou 40 hal silnějšího nahnědlého kartonu pro tisk dopisnic (obr. 95b).
   Tiskové zkoušky na barevném papíru jsou také zkušebně zoubkované řádkovým zoubkováním 13 3/4.
   Vzácné jsou protichůdné dvojice nezoubkované. Úzké jsou známé u hodnot 40, 50 a 60 hal, široké u hodnot 40 a 60 hal (obr. 96).
   (Pokračování)
   
   Jiří Stupka

4. Rheinsteinský poklad

   Vladimír Ustohal
   Německo je plné starých hradů,
   z nichž mnoho bylo představeno na poštovních známkách. Pro náš příběh nejdůležitější a současně jednou z nejvzácnějších německých známek je ta, na které je vyobrazen hrad Rheinstein. Tento krásný hrad s pozoruhodnou historií najdete na jihozápadním břehu Rýna asi 25 kilometrů západně od velkoměst Mainz a Wiesbaden. Byl postaven v 9. století jako vysoká věž na strmém útesu nad řekou, odkud byl daleký rozhled do kraje. Byl sídlem králů a císařů, například v roce 1282 Rudolfa Habsburského. Po slavném období trvajícím bezmála 300 let byl však opuštěn a rozpadl se v ruiny. V roce 1823 se jeho majitelem stal kníže Friedrich Wilhelm Pruský, který přivedl tři významné architekty, aby Rheinsteinu vrátili jeho středověkou slávu. Hrad pak zůstal v majetku panovnické rodiny Hohenzollernů. V roce 1975 jej koupil Hermann Hecher, operní pěvec z Tyrolska. Jeho rodina vložila do zvelebení hradu mnoho práce a peněz s částečnou státní dotací a přeměnila jej v jedinečný kulturní památník. Dnes je pro návštěvníky v hradu kavárna, nikoliv však hotel. Jste-li ale romanticky založení a přáli byste si ve středověkém hradu strávit noc, můžete si objednat pokoj ve věži. Není to ani příliš drahé, loni stál dvoulůžkový pokoj 200 marek. Po letošním 1. lednu to budou v přepočtu už eura.
   Filatelie objevila Rheistein v roce 1924, kdy jednomarková známka s tímto hradem byla zařazena do serie čtyř vysokých hodnot zobrazujících slavné stavby. Použitá nestojí mnoho, ale katalogový záznam pro exemplář s lepem a bez nálepky dnes činí 50,- euro. Známka byla vytištěna v tmavozelené barvě, ale později byla vytištěna ještě jednou, jenže tu většina lidí nikdy neviděla. V roce 1930 Německá pošta totiž počítala s tím, že v následujícím roce pořídí nový tisk, na kterém bude vyznačen nový údaj měny. Místo „Eine Mark“ bude na známce uvedeno „ Eine Reischmark“. Ukázalo se však, že rheinsteinských známek s „Eine Mark“ z vydání 1924 bylo stále dost, a tak k vydání pozměněné známky nakonec nedošlo, i když tisk, tentokrát v zelené barvě (podle Michelova katalogu), už byl hotov. Z nákladu se zachoval pouze jeden přepážkový list, který se v roce 1944 objevil na trhu. V současném katalogu Michel je evidován pod číslem IX (číslování nevydaných známek) a oceněn na 20 000 euro. Tehdy se objevil ve válečné době, proto se o jeho původu mnoho neví.
   Ke všeobecnému překvapení se v roce 1991 objevily další dva přepážkové listy po 50 známkách. Jeden měl barvu olivově zelenou (možná stejnou jako list z roku 1944) a byl z desky 1a. Druhý byl v barvě černomodře zelené a byl z desky 1b. Do té doby nebylo známo, že by existovaly dvě tiskové desky. Jeden z těchto listů, ten olivově zelený, měl být 5. prosince 1991 prodáván na aukci v Curychu, ale i když byl aukční katalog už vydán a distribuován, list byl z prodeje stažen. Německá pošta oba listy podržela pro nejasné okolnosti jejich původu. Případ se dostal k soudu, kde se táhl bezmála 10 let, než byl nakonec v roce 2001 uzavřen, zřejmě kompromisem. List v barvě černomodře zelené byl totiž předán Německé poště, ale olivově zelený byl vrácen majiteli. Ten jej dal v loňském roce do aukce pořádané firmou Spink v Londýně. Přepážkový list o 50 známkách byl úplný, ale čtyřblok vpravo nahoře a rohová známka vpravo dole z něj byly odděleny. Na obě tyto položky však byl vystaven znalecký certifikát. List byl prodán na londýnské aukci 14. prosince 2001 za 120 000 liber. Připočtu-li k tomuto obnosu aukční poplatky, odhaduji, že jeho nový majitel za něj zaplatil celkem asi 141 000 liber. Jedna známka mu tedy přišla na 2 820 liber. Byl-li to obchodník a rozhodne-li se list rozdělit, bude při prodeji počítat se ziskem. Pak za jednu známku bude požadovat možná něco přes 3 000 liber. Čtyřbloky, zejména tři rohové (pouze tři, protože rohová známka vpravo dole byla oddělena), a okrajové kusy budou zřejmě stát víc. Možná však přepážkový list koupil nějaký sběratel nebo snad někdo jiný jako investici a zatím se do jeho dělení nepustili. Kdo se stal tímto novým majitelem, aukční firma Spink neprozradila.
   
   Otto Hornung
   Výběr a překlad z angličtiny Vladimír Ustohal