Ročník 2001 · vyšlo 24. listopadu 2001

Merkur 4/2001

Obsah čísla

1. 100 let staré pozdravy z Francie

   V. Ustohal
   Obě zobrazené dopisnice jsou pozoruhodné nejen svým stářím, ale zejména podpisem Alfonse Muchy, autora prvních československých známek Jsou to dopisnice s tak zvanou „dlouhou adresou“, na kterých se text kratičkých pozdravů připisoval pouze na nepotištěnou plochu obrazové strany. Dopisnice s Versailles byla poslána v létě 1900, dopisnice z Paříže v roce 1901, tedy právě před sto lety,. Obě byly určeny adresátům na Moravu. Mucha, v té době pracující v Paříži, měl řadu přátel a známých i mezi krajany, kteří přijížděli do Francie jen nakrátko a setkali se tu s ním. Při takové příležitosti občas připojil svůj podpis na jejich pozdravy putující do vlasti.

2. BOHUMIL HEINZ A JEHO REPRODUKČNÍ UMĚNÍ

   Rudolf Fischer
   (Dokončení z č. 3) Předchozí část této studie dokázala nesprávnost dosavadní chybné interpretace, podle níž Heinzova známka s portrétem A. Dvořáka (1934) byla označována za první Heinzovu práci na poli československé poštovní známky [27]. Tento omyl se stal podkladem k jinému prvenství: zrození rytin dvou známek před „Dvořákem“ – dokonce podle rytcových výtvarných návrhů – a to v roce 1932: M. Tyrš a Karlův most v Praze. K tomu jsem publikoval i ukázky, které mi ze své sbírky poskytl Charles Chesloe (USA – Chicagoland Czechoslovak Philatelic Society).Ze stejného zorného úhlu Chesloeova exponátu je ukázka další – a tím podnětnější – než důkazy o Heinzových návrzích a rytinách známek z roku 1932. Představuje totiž téměř neznámý doklad o existenci ještě mladší Heinzovy práce na československé známce – a to již z roku 1930! Což je pro mnohé badatele překvapující, dokonce objevné zjištění. Bohumil Heinz zřejmě z vlastní iniciativy – v souvislosti s 80. výročím narození TGM a přípravou Pamětních známek 1930 vypracoval podle fotografie prezidentův známkový portrét. Uvedený dokument z Chesloeovy sbírky k Masarykovskému vydání 1930 ukazuje Heinzovu FINISHED ESSAY (viz 3. strana obálky). Z této dokončené eseje je zřejmá autorova snaha o originální řešení ozdobného rámce portrétu – jen cítím otazník nad oficiálním označením, umístěném v oblouku rámce: POŠTA ĆESKOSLOVENSKÁ, což připomíná dobu tři–čtyři roky nazpět 1926–27, kdy nastupuje chronologický název státu: ČESKOSLOVENSKO [28]. Nicméně v tomto kontextu Ch. Chesloem doložená esej, poštovní správou odmítnutá, je fakticky prvním Heinzovým pokusem o československou poštovní známku; s takovým nálezem jsme se dosud v historii Heinzovy tvorby nesetkali [29].
   Mezi touto Heinzovou premiérou a dneškem leží již minulé století a mnoho let činnosti a práce filatelistů. K tomu, aby si učinili vlastní názor či soud o kvalitě Heinzových známek, jim není třeba napovídat. Je vyvážen jejich osobním pohledem do „duší“ těchto drobnohledných Heinzových rytin. Rozumějme tomu tak: filatelistům nebylo zatěžko vyhledat, od roku 1934 (pokud se nemýlím), 33 základních prací v Heinzově známkové tvorbě, z toho 23 známek československých (stejný počet známek od 1934 vytvořil i Seizinger) a 15 hodnotových odvozenin, a ještě 6 známek nebo aršíků provedených dorytím, případně menší ryteckou změnou. Teprve po jejich pečlivé prohlídce, po bedlivém vážení jejich kladů i záporů, s využitím zkušeností získaných v dlouhodobém zájmu o známkovou tvorbu a filatelii vůbec, filatelisté dokážou vyslovit vlastní, objektivnosti bližší soudy o Heinzových známkách.
   Přikláním se k názoru, že Heinzova síla umělecké osobnosti jako tvůrce pracujícího s jednoduchým grafickým nástrojem – ryteckým rydlem – až k vrcholným výsledkům jeho umělecké činnosti, přináleží především jeho rytinám známek s titulem ČESKOSLOVENSKO. Mohl bych zde začít výkladem těch nejobtížnějších úkolů, před které byl postaven, například výkladem převodu Švabinského dřevorytu Fügnera, nebo virtuosního přepisu reliefu J. Ev. Purkyně od Španiela. Není bez zajímavosti, že Heinz právě tuto známku považoval za svůj nejlepší výtvor (viz str. 32). V jejím popisu a výkladu bych si nepochybně všímal modelace vrypů po „formě“, shody rytiny s modelem, jak jsou vzájemně vnitřně harmonicky spojeny, jak u vědomí této vazby se rodí rytina pod rukou umělce vládnoucího sice řemeslnou rafinovaností a dokonalostí, ale přitom schopného citlivě vést jemné vrypy umělecky tak uvážené, že ve svém celku vytvářejí obraz, který není výslednicí jen pouhé mechanické dovednosti tohoto „básníka“ vrypu… atd. atp. [30]. Při všech těchto a podobných možných teoretických úvahách a popisech se domnívám, že pro praktickou, klasickou filatelii, pro její účel a smysl, jsou takové akademické rozbory nepříliš přínosné, ba jsou i obtížně srozumitelné (možná jsem se pro odborníky a čtenáře hlouběji esteticky a umělecky zaměřené vyjádřil až příliš ostře).
   Řadím se mezi Heinzovy zastánce a každý dnešní i budoucí sběratel jeho známek – a zdá se, že dochází k jistému oživení zájmu o ně – nechce-li zůstat jen „znalcem včerejška“, musí nejen vyhledat to, co bylo o nich zjištěno a publikováno už před ním, ale měl by přispět něčím novým k rozšíření a prohloubení poznatků a tím i k opodstatněnosti svých vlastních názorů. Prameny poznání k tomu existují. Vždy? sám jsem až dosud mnohé své poznatky tohoto druhu ponechával stranou, protože ve většině mých příspěvků k dějinám československé poštovní známky i biograficky koncipovaných statí jsem více dával přednost komparačnímu (srovnávacímu) způsobu hodnocení známkové tvorby, tedy konfrontačnímu střídání pohledů na různé aspekty této tvorby, aniž bych příliš zabíhal do méně známých, i když mnohdy velice zajímavých podrobností z dění, které tuto tvorbu provázelo. Ostatně, mnohdy pro takové podrobnosti nebyl ani dostatek místa či možností, a někdy k jejich předkládání širší veřejnosti chyběl i obecný zájem. Pokud jde o Heinzovu tvorbu, pak se jistý souhrn méně známých skutečností ze života a práce tohoto umělce objevil v jedné z mých starších studií [31].
   Při pozorném, vnímavém studiu Heinzových prací, které následovaly po jeho rytině s Dvořákem, jsem si povšiml jedné, až překvapující, skutečnosti, ba téměř paradoxu. Pro Heinze se úroveň rytiny, jaké dosáhl na známce s Dvořákem (a také na známce se Smetanou), nestala dílem hodným dalšího následování. Pracoval pak totiž způsobem, který si Seizinger osvojil od počátku svého působení ve známkové tvorbě. Heinz, stejně jako Seizinger, používal fotografické „předlohy“, montáže a další postupy formální povahy. Pro známku s podobiznou A. Dvořáka (1934) použil k výběru různé fotografie; rozkresbu perem podle jedné z nich (podrobným studiem zjistíme, že Dvořákova podoba na fotografii je jiná než na Heinzově rozkresbě) podlepil na fotografii vystřiženého orámování, které převzal ze Seizingerova návrhu známky (B. Smetana 1934). U pamětních známek (TGM 1935) zvolil pro výběr obrácený postup: tužkokresbu návrhu ozdobného rámce vyfotografoval a do vystřižených oválů vkládal různé fotografie portrétu (z ateliéru J. Spálenky v Benešově aj.), nebo TGM na koni, případně k fotografiím použil různá řešení rámce. Ukázky těchto variant od doby svého vzniku (1935) zveřejňuji zde poprvé (viz obr.).
   Další manipulace s fotomontáží podle tří různých fotografií (en face a s kožešinovým límcem) využil při řešení výplatní známky M. R. Štefánik (1935). K provedení pak bylo použito konvenčního návrhu: mechanicky, zrcadlově obrácené fotografie podobizny s pohledem doprava (v důsledku toho např. zapínání kabátu, válečný kříž a další části jsou nepřirozeně „otočené“). Podkladem k emisi Cyril a Metoděj (1935) nebyla – jak mylně publikoval Hirsch – barevná litografie od malíře J. Köhlera, nýbrž její retušovaná fotografická úprava reprodukční firmy Arena-Prostějov. Rytiny a návrhy známek Dětem (1936) prováděl Heinz podle nedokonalé hlubotiskové reprodukce Mánesovy malby Leden (z cyklu orloje). Kompoziční řešení emise K. H. Mácha (1936) bylo dílem úpravy různých výřezů a zvětšenin fotografie Máchova pomníku (viz str. 32), obdobné bylo zpracování podkladů k známkovým portrétům Komenského, Palackého, Beneše (1935–36) a známky Dětem (1937). Např. návrhy na grafické řešení známek k výročí J. E. Purkyně (ještě dříve, než nakonec bylo použito plastiky O. Španiela, jejíž fotografický snímek B. Heinz překreslil do liniové rozkresby) vznikaly z patnácti montáží různých fotografických podkladů. Tyto a další příklady z archívu Poštovního muzea přispívají k objasnění Heinzovy nelehké úlohy v československé známkové tvorbě.
   Menší stupeň Heinzovy stálosti a originality lze zjistit při poněkud odlišném rukopisném traktování liniových podkladů jinak pro jeho rytinu charakteristických. Některé výsledné známkové rytiny se totiž vyznačují umírněností výrazu, strohostí, i když dosti věrným, ale celkově však konzervativním, tradičním, konvenčním způsobem přepisu modelu předlohy. V propracování rozkreseb je řada rozdílů a kvality různého stupně. Tak například na známce TGM (1935) příliš „přepisující“ mechanické křížení a kladení čar neodpovídají výrazu očí, tvaru úst, modelaci klobouku (technicky a formálně nevyrovnané části obdobného charakteru má rozkresba známky Štefánik z r. 1935). Disproporce schematické tužkokresby pro rytinu portrétu (Dětem 1938), nepříliš původní řešení podle Švabinského dřevorytu s podobiznou J. Fügnera (1938), několikrát přepracované spodní části alegorické figury se státní vlajkou (Jubilejní 1938) a podobná srovnání dalších detailů neznamenají plné zvládnutí těchto výchozích kreseb, třebaže některá provedení ve zhuštěné rytině dosahují jisté vyrovnanosti a reprodukční spolehlivosti. Konvenční způsob přepisu modelu vykazují např. rytiny známek Cyril a Metoděj, K. H. Mácha, Dětem 1937 (podle reliéfní plastiky), J. Fügner.
   Aby bylo jasno: toto vše uvádím pouze jako namátkově vybrané drobné zajímavosti z několikaleté bohaté Heinzovy známkové tvorby, nikoliv jako proměny v úrovni jeho uměleckého projevu, a už vůbec ne jako kritiku jeho práce. Bohumilu Heinzovi budiž za jeho umění, a v neposlední řadě také za jeho občanské ctnosti, po právu vyslovena čest a chvála. V československé známkové tvorbě Bohumil Heinz sehrál vynikající, nezastupitelnou, jedinečnou roli jako spoluzakladatel české rytecké školy. Nelze také opomenout jeho průnik do mezinárodní známkové a bankovkové tvorby, který vůbec nebyl snadný a samozřejmý. Vždy? právě v této oblasti užité rytiny Bohumil Heinz byl vybrán a obstál ve velké mezinárodní konkurenci právě proto, že byl ve svém oboru nejen rytcem, řemeslně dokonale ovládajícím rydlo k přepisu předlohy, ale byl též skutečným umělcem s mimořádně vyvinutým smyslem pro kompozici, detail a vyváženost linií v jemné kresbě poštovní známky. Věřím, že Bohumil Heinz vnímal poštovní známku nejen jako konečný, kýžený výsledek své přepečlivé, svědomitě odvedené práce, ale že v ní spatřoval umělecké dílo, do něhož vložil svůj vysoce vytříbený vkus a cit pro krásu. V československé známkové tvorbě byl Bohumil Heinz vskutku opravdovým Mistrem [32].
   
   Rudolf Fischer

3. NEJPROSLULEJŠÍ MEZI ŘÁDY, ŘÁD ZLATÉHO ROUNA

   Čestmír Franěk
   Málokterý řád na světě se stal tak populárním, jako je právě řád Zlatého rouna a není snad jediného faleristy, který by nezatoužil ho získat do své sbírky. Zakladatelem řádu je burgundský vévoda Filip Dobrý (1396-1467), který uskutečnil svou myšlenku založit světský rytířský řád při příležitosti svého třetího sňatku s Isabelou Portugalskou dne 10. ledna 1430 v Bruggách ve Flandrech, kdy slavnostně vyhlásil založení řádu a jmenoval prvních 24 rytířů, pocházejících ze staré šlechty. Dne 22. listopadu 1431, při příležitosti řádové kapituly konané v Rysselu (dnešním Lille), byl vyhlášen řádový statut o 66. článcích. Statut potvrdil papež Evžen IV. dne 7. září 1433, dále přiznává řádu církevní privilegia papež Lev X., dne 26. září 1516.
   Předobrazem Zlatého rouna je rouno starořeckého mytického hrdiny Jasona a jeho Argonautů, kteří se vydali na cestu lodí Argo do Kolchidy na maloasijském pobřeží Černého moře s cílem toto zázračné zlaté rouno ukořistit. Poz- ději byl v řádové literatuře pohanský Jason nahrazován Gedeonem, biblickým hrdinou ze Starého zákona, který pod symbolem rouna porazil Madiánské. Základní symbol řádu je zlaté beránčí rouno s hlavou obrácenou heraldicky doprava. V 17. století vznikl odznak, složený ze tří článků pohyblivě spojených. Zde je stejný beránek zavěšený na černě smaltovaném křesacím kamenu s bílými skvrnami. Z jeho strany šlehají červené plameny se zlatými obrysy. Tyto články jsou ještě převýšeny křesací ocílkou, na níž je vpředu znázorněn boj Jasona s drakem, vzadu je výjev z plavby antických Argonautů. Zakulacená modře smaltovaná držadla ocílky nesou vpředu řádové heslo: Pretium laborum non vile (Odměna za námahu ne nepatrná), vzadu je nápis: Non aliud (Ne jinak). Tato sestava je zavěšena na červené stuze, stažené nad řádem ozdobenou průvlečnou agrafou (francouzsky coulant) a nošené u krku.
   Již v jeho řádových statutech z roku 1431, potvrzených papežem Evženem IV., bylo předvídavě určeno, že v případě vymření burgundské dynastie v mužské linii přechází řád a jeho velmistrovství na manžela dcery-dědičky. Po úmrtí následníka zakladatele řádu vévody Karla Smělého v roce 1477, který zanechal pouze dceru Marii a jejím sňatkem s arcivévodou Maxmiliánem Rakouským, pozdějším císařem Maxmiliánem I., přešel řád na dynastii Habsburků a stal se jejím rodinným řádem.
   Vymřením španělské větve habsburského rodu v roce 1700 přešlo Španělsko pod vládu Bourbonů a španělský král Filip V. uplatňoval nárok na Řád Zlatého rouna. Nevědělo se, komu vlastně Zlaté rouno patří, až došlo k dohodě v roce 1725, takže od té doby existují dva stejnojmenné řády: Řád Zlatého rouna habsburské dynastie, udělovaný hlavou habsburského rodu dodnes, a řád španělský, udělovaný hlavou španělských Bourbonů, tj. španělským králem, rovněž dodnes. Habsburský řád (řád rodinný) zůstal věrný původním řádovým předpisům, zatímco španělský řád se změnil v řád státní. Podstatným rozdílem rovněž je, že španělský řád je udělován i nekatolíkům, což je v rozporu s původními statuty.
   O habsburském řádu lze konstatovat, že byl výjimečným vyznamenáním, udělovaným příslušníkům starých evropských rodů, kteří se zasloužili o habsburskou dynastii. Jde o řád o jedné třídě. Původně byl nošen pouze na řetězu a později z důvodu velké váhy kolany rozhodl císař Karel V., aby byl nošen na červené stuze kolem krku a řetěz byl vyhrazen jen pro řádové slavnosti. Řádovým svátkem je den sv. Ondřeje (30. listopadu), patrona řádu, kdy jsou také přijímáni noví rytíři. Mezi dosud jmenovanými rytíři řádu najdeme řadu jmen z českých dějin např. Vilém z Rožmberka, Vratislav z Pernštejna, zastoupeny jsou opakovaně šlechtické rody Lobkowiczů, Schwarzenbergů, Valdštejnové, Czermínové, Sternbergové a další. Pan Vilém z Rožmberka byl rytířem řádu jmenován 28. listopadu 1584 králem Filipem II. jako 252. rytíř řádu a řádové insignie převzal 3. června 1585 v chrámu sv. Víta v Praze současně s panem Linhartem z Harrachu starším. V roce 1586 byl panu Vilému z Rožmberka řád ukraden, ale zloděj byl zjištěn, a tak se řád vrátil ke svému majiteli. Zloděj ovšem krádež zaplatil životem. Řádem byly dekorovány také významné vojenské osoby, jakým byl například známý rakouský vojevůdce a? již z Haškova Dobrého vojáka Švejka, tak i díky slavnému Radeckého pochodu Johanna Strausse z roku 1848, Václav Radecký z Radče, rodák ze zámečku Třebnici na Sedlčansku. Je pohřben dle své poslední vůle a na přání armádního dodavatele Josefa Pargfriedra v hrobce v Malém Wetzdorfu u Vídně. Při pohřbu slavného vojevůdce velel nastoupeným jednotkám osobně císař František Josef I., podobný případ není znám za celou existenci habsburské monarchie.
   Dalším dekorovaným byl maršál Karel Filip Schwarzenberg, jehož odznak můžeme spatřit na zámku Orlík. Na zámku Frýdlantě v severních Čechách je vystaven řád, který patřil generálu jízdy hraběti Eduardu Clam-Gallasovi. Kníže Jan Adam Ondřej Liechtenstein (1656–1712) je pochován v rodinné hrobce kostela na Vranově u Brna. Po své smrti odkázal svůj řád Zlatého rouna vranovskému kostelu, pro ozdobu sošky vranovské Matky Boží. K tomu bylo potřeba souhlasu císaře Josefa II., a tak se stal řád součástí Mariánské klenotnice uvedeného kostela. Při návštěvě kostela před několika lety jsem zjistil, že z pochopitelných důvodů je na sošce zavěšena replika řádu, poměrně nekvalitního provedení. Kromě Vranova u Brna je také možno spatřit beránčí rouno na Pražském hradě ve Španělském sále, kde je zavěšeno nad vchodem uprostřed sálu. Řádový odznak se dokonce dostal do majetku pověstného Pražského Jezulátka.
   I když rakouský císař uděloval řád zahraničním katolickým suverénům, ve vlastní zemi počet žijících rytířů nedosahoval kdysi stanovený počet 52 osob. Většina nositelů řádu byli příslušníci císařské rodiny. Oslavovaný a opěvovaný kojenec korunní princ Rudolf při svém narození dne 21. srpna 1858 v Laxenburgu u Vídně obdržel řád Zlatého rouna od svého otce do mahagonové kolébky. Do rozdělení řádu v roce 1700 bylo jmenováno celkem 618 rytířů Zlatého rouna. Počty udělených exemplářů za vlád jednotlivých panovníků jsou poměrně malé a v období od roku 1430 do roku 1763 se pohybovaly od 15 do 143. V období let 1765–1789 bylo uděleno Josefem II. 44 dekorací, roku 1791 Leopoldem II. 17, v období let 1792–1830 Františkem I. 79, v letech 1836–1847 26 Ferdinandem I. Císař František Josef I. udělil největší počet řádů, a to v období let 1849–1916 celkem 254 kusů. V období panování císaře FJ I. bylo pro diplom řádu pouzdro na peče? kovové, za Karla I. bylo pouzdro dřevěné, tak jak to bylo v 18. století. Císař Karel I. v roce 1916 udělil jen 25 řádů a princ Otto od roku 1923 do roku 1961 celkem 60. Celkový počet udělených řádů Zlatého rouna od roku 1431 do roku 1961 je dle jednoho pramene 1278 exemplářů. Do současné doby se pravděpodobně pohybuje kolem čísla 1300. Historie španělské větve Zlatého rouna by vyžadovala další obšírnější pojednání. Pro orientaci lze jen uvést, že rozdíl v provedení španělského řádu Zlatého rouna oproti rakouskému je hlavně v tom, že u španělského provedení chybí řádové heslo : PRETIUM LABORUM NON VILE.
   Kromě toho střední část klenotu nemá křesací kámen pokrytý bílými jiskrami, ale je zde nahrazen broušeným drahokamem (nejčastěji akvamarinem). Ostatní je velmi podobné. V každém případě, a? již jde o provedení habsburského či španělského řádu Zlatého rouna, jde vždy o velmi vzácnou dekoraci, která bývá ozdobou faleristické sbírky. Ovšem získání řádu nebývá snadnou a levnou záležitostí. Posláním předcházejících řádků byla spíše informace, než historické pojednání o řádu. Proto je zcela možné, že mohla být uvedena i jistá nepřesnost v některém datu. Vždy? i takový odborníci v oboru faleristiky, jakým byl František Lobkowitz a je Václav Měřička, se neshodují v některých datech ve vztahu k řádu. František Lobkowitz uváděl ve svých pracech založení řádu dne 10. 1. 1430 a 22. 11. 1431 dnem konání řádové kapituly, Václav Měřička uvádí založení řádu dne 10. 1. 1429 a 27. 11. 1430 dnem konání druhé řádové kapituly.
   
   Čestmír Franěk

4. Vojenské výcvikové tábory za okupace

   M. Vostatek
   Germanizační plány nacistů za války začaly mít konkrétní podobu již na samém počátku okupace Československa. Už 6. března 1940 bylo stanoveno, že území protektorátu se bude rozdrobovat, aby v budoucnosti došlo ke snadnější asimilaci obyvatelstva s přistěhovalci z Německa. Tak se stalo, že bylo z rozsáhlých území (asi 550 tisíc hektarů) vystěhováno přibližně 70 tisíc Čechů. Pak vznikaly na Benešovsku, v Brdech a na Vyškovsku vojenská cvičiště a střelnice. Celou akci organizoval okupanty řízený pozemkový úřad. Na Benešovsku, Neveklovsku a Sedlčansku vznikl výcvikový prostor pro zbraně SS. Filatelistům, kteří se specializují na toto období, jsou známy celistvosti nejen od jednotek SS, ale i dopisy z poboček koncentračních a jiných táborů odtud. Málokdo asi ví, že sem byl také zavlečen již zesnulý herec Miloš Kopecký.
   Podobné doklady pocházely také z Vyškovska. Teprve zcela nedávno jsem objevil doklad dokumentující tuto dobu. Jde o obálku odeslanou Protektorátní kriminální policí Praha II. Vše je psáno pochopitelně pouze v němčině. Adresátem bylo Velitelství německého četnictva ve výcvikovém prostoru Vyškov (Truppen Übungsplatz Wischau), venkovní služebna Richtersdorf (Rychtářov?), Hlavní ul. 147. Frankatura služebními známkami odpovídala tehdejším poštovním předpisům. Je to doklad zrcadlící tehdejší germanizační záměry a celou onu dobu, proto jistě stojí za pozornost.
   
   M. Vostatek