Ročník 2001 · vyšlo 20. prosince 2001
Merkur 6/2001
Obsah čísla
Nedoceňované známky Československa
Jan KarásekPři pročítání i hlubším studiu specializovaných katalogů známek Československa z období 1918 až 1939 a současně aukčních katalogů různých našich filatelistických firem zjiš?ujeme, že ceny známek, zvláště známek mírné nebo hlubší specializace, nejsou úměrné ve svém vzájemném vztahu a hlavně výskytu jejich množství. Dřívější katalogy, pokud nebylo možné cenu stanovit, informovaly o existenci dané známky poznámkou nebo pomlčkou ( – , případně –.–) bez udání ceny. V celé řadě takových případů však vydavatel katalogu nebo obchodník cenu stanovil více méně hrubým odhadem.
Dnes již máme řadu možností jak cenu stanovit, například podle průměrného odhadu, který lze získat z výsledků většiny aukcí poštovních známek a celistvostí.
V tomto příspěvku, rozděleném do několika statí, se pokusím upozornit na některé nedostatky či nesrovnalosti při cenovém odhadu některých zvláště vybraných známkových exemplářů, které jsou z hlediska sběratelského vysoce zajímavé a na filatelistickém trhu je můžeme vidě spíše sporadicky, ba o některých můžeme říci, že nejsou k vidění vůbec.
Je třeba též konstatovat, že ocenění celé řady známek nebo celistvostí není ve srovnání s jinými exempláři správně ani logicky ohodnoceno cenovým záznamem v katalozích nebo aukčních katalozích. Oceňovat totiž známky a jejich různé odchylky, které se na filatelistickém trhu velmi málo objevují, je nepochybně značný problém.
Obra?me tedy pozornost na známky, kterém jsou předmětem našeho sběratelského zájmu a začněme prvními známkami emise Hradčany. U známek nezoubkovaných, v naprosté většině případů neupotřebených, zvláště 20 h červené, je dobré si všimnout určitého nepoměru ceny známky I. typu (s otevřenou spirálou) a II. typu (se zavřenou spirálou). Ze známých údajů je zřejmé, že nezoubkovaných známek bylo vydáno 10 tisíc kusů, tedy celkem 100 tiskových listů ve dvou deskách. Pouze první deska měla dvě známky I. typu. Znamená to tedy, že se mohlo vyskytnout celkem jen dvakrát padesát exemplářů, tedy celkem 100 kusů známek I. typu. Pokud jde o tak zvané spojené typy této hodnoty (myšleno spirálové spojené typy) objevují se na trhu naprosto ojediněle a dosahují závratných finančních částek, pohybujících se mezi 350 až 500 tisíci Kč. Domnívám se, že jejich výskyt se může pohybovat mezi deseti až patnácti exempláři. Jednotlivá známka I. typu se rovněž vyskytuje velmi vzácně, dle odhadu pouze mezi dvaceti až pětadvaceti exempláři. Přitom dosahovaná cena se pohybuje mezi desetinou až patnáctinou ceny spojeného spirálového typu. Podobně je tomu u příčkového II. typu této nezoubkované známky, kde ovšem je výskyt tohoto příčkového II. typu v počtu šesti a jednoho podtypu podstatně vyšší, ale cenové hodnocení spojených příčkových typů i jednotlivých exemplářů je velmi často hluboce podhodnoceno. Přitom na trhu nebo v exponátech vystavovatelů bylo dosud možno vidět čtyři exempláře spojených příčkových typů a asi deset až patnáct jednotlivých příčkových II. typů. Je tedy zřejmé, že stanovení cen spojených příčkových II. typů i jednotlivých známek příčkového II. typu je i v tomto případě rovněž dosti problematické.
Totéž pak platí o některých dalších hodnotách známek Hradčany. Jako příklad uvedu hodnotu 25 h fialovou se zoubkováním ŘZ 13 3/4:10 3/4 (11H), kde tato hodnota ve spojeném spirálovém typu je známa pouze v několika málo exemplářích (odhadem asi v pěti) a jednotlivý exemplář I. typu jsem dosud viděl pouze dvakrát.
Podobně u hodnoty 500 h hnědé (neupotřebené) jsou známy pouze u jedné ze dvou tiskových desek jen dvě známky I. typu, které mohou tvořit tak zvaný spojený spirálový typ. Dosud je zaznamenána existence celkem sedmi exemplářů spojených typů. Dosahovaná cena se pohybuje mezi 400 až 500 tisíci Kč. Jednotlivé neupotřebené exempláře I. typu (32. nebo 35 ZP) se vyskytují rovněž sporadicky a dosahovaná cena je vždy neúměrně nízká. Činí jen asi desetinu ceny spojeného typu.
Takto lze posuzovat i další jednotlivé hodnoty tohoto vydání Hradčan s různým druhem zoubkování, a to u spojených spirálových typů i spojených příčkových typů i jejich jednotlivých známek, zvláště pak známek I. spirálového typu i příčkového II. typu. Příkladem může být i známka 25 h fialová (11A) se zoubkováním hřebenovým HZ 13 3/4:13 1/2, kde dosahovaný poměr cen známek I. typu a spojeného spirálového typu (11A STs) je neúměrný, zvláště vyskytují-li se jednotlivé neupotřebené známky naprosto ojediněle a spojený spirálový typ patří mezi největší vzácnosti (dosud jsou známky pouze tři nebo čtyři neupotřebené exempláře). Také výjimečná zoubkování u známky 15 h cihlově červené (I – ŘZ 13 3/4:11 1/2 +10 3/4 a 30 h světle fialové(J – HZ 11 3/4+11 1/2 a K – HZ 11 1/2 + ŘZ 13 3/4) nejsou všeobecně hodnocena dle vzácnosti skutečného výskytu. Tyto známky lze spatřit i na aukcích zcela výjimečně. Jednotlivé exempláře patří mezi vzácnosti nejvyššího stupně.
(Pokračování) Jan Karásek
Obr. 1 20 h červená, čtyřblok se spojenými spirálovými typy.
Obr. 2 20 h červená, I. typ – otevřená spirála na 9. ZP.
Obr. 3 20 h červená, nezoubkovaný čtyřblok, spojený příčkový typ (61. ZP).
Obr. 4 20 h červená, nezoubkovaná, II. typ příčky (74. ZP).
Obr. 5 25 h fialová, dvoupáska, spojené spirálové typy, hřebenové zoubkování HZ 13 3/4:13 1/2.
Obr. 6 500 h hnědá, spojené spirálové typy (I. typ na 32. ZP).
Obr. 7 500 h hnědá, svislá třípáska, spojené spirálové typy (I. typ na 35. ZP) s příčkovým II. typem na 15. ZP.
Obr. 8 30h světle fialová, osmiblok s hřebenovým zoubkováním HZ 11 3/4, kde ve spodní vodorovné řadě je zoubkování řádkové ŘZ 13 3/4 (kat. č. 13 K).Jaroslav Benda jinak
Jiří StupkaJaroslav Benda (obr. 1) se narodil v Praze 27. dubna 1882 a zemřel tamtéž 12. ledna 1970. Studoval na UMPRUM v Praze u profesora Hofbauera. V letech 1907 – 1912 redigoval časopis „Světozor“. Byl profesorem Vyšší uměleckoprůmyslové školy. Kromě známkové tvorby se zabýval problematikou typografie, knižních úprav, leptaných skel, bankovek a mincí. V první soutěži na bankovky navrhoval pětikorunu s Komenským, dodatečně po soutěži padesátikorunu „Rozsévač“ s Františkem Kyselou a mědirytinu pro stokorunu s Maxem Švabinským. Podílel se na kresbě pro korunu s Vratislavem Brunnerem, která nebyla vydána, protože bylo rozhodnuto, že bude kovová a ražba bude provedena v Kremnici. Dále pracoval na dvacetikoruně s kresbou Františka Palackého. S Otakarem Španielem navrhl a zpracoval podobu malého, středního a velkého státního znaku. V roce 1923 pracoval s O. Španielem na zlatém dukátu a v roce 1928 předložil model kovové dvacetikoruny.
V roce 1920 vypracoval návrhy na známky Červeného kříže, které nebyly vydány. Ministerstvo pošt přistoupilo na přetištění již vydaných známek emise Hradčany hodnot 40 a 60 haléřů. Tyto dvě hodnoty byly ze stávajících tiskových desek tištěny v jiné barvě než původně vydané známky, hodnota 40 hal v barvě olivově žluté a hodnota 60 hal v barvě světle zelené. Třetí známkou byla hodnota 125 hal v původní barvě s portrétem prezidenta T. G. Masaryka (obr. 2).
Přetisk na těchto známkách je dvojího druhu. Pro hodnoty 40 a 60 hal navrhl Alois Mudruňka kresbu v podobě čela dětské kolébky s křížem a nápisem 20 haléřů. Známka 125 hal byla opatřena jednoduchým přetiskem číslice 25 umístěné mezi dva kříže (obr. 3). Oba přetisky jsou u vydaných známek v barvě červené (obr. 4). Tyto přetiskové známky byly vydány 15. prosince 1920.
Jaroslav Benda navrhl dvě známky v hodnotách 30 a 40 hal. Na prvním návrhu hodnoty 30 hal je stylizovaná kresba kříže a pod ní lev z podoby státního znaku. Pod lvem je datum 15-20.V.1920. V horním oblouku je nápis Československá pošta. Velikost prvního návrhu je 44,0x54,0 mm a 48,2x58,2 mm (obr. 5).
V druhém návrhu hodnoty 40 hal je alegorická postava ženy vlevo a chlapce s berlí vpravo. Vlevo dole je stylizovaná kresba kříže a pod ní datum 15-20.V.1920. Nápis Československá pošta je buď v oblouku nebo ve dvou řádcích. Kresba je provedena bělobou na vínově červeném silnějším papíru. Velikost druhého návrhu je 46,0x59,5 mm (obr. 6). Pro Červený kříž Jaroslav Benda navrhoval dobročinnou příplatkovou nálepku. Kresba tužkou na zeleně tónovaném papíru ve velikosti 148x227 mm (obr. 7) má pod křížem monogram ČS. Nápis Československý červený kříž je kolem monogramu ČS do tvaru písmene U. V dolní části je hodnota 10.
V roce 1920 vydaná dobročinná nálepka s hodnotou 1 Kč má velikost obrazové části 22,2x26,4 mm. Je velmi podobná návrhu z obr. 5. Liší se pouze hodnotovým údajem a má v oblouku nápis „Pozdrav lidu“. Na spodním okraji je monogram B (obr. 8).
O použití dobročinné známky v hodnotě 1 Kč se můžeme přesvědčit na obchodním dopisu fy. Fr. Tschochner, závod železářský, Praha II, Vodičkova ulice (obr. 9). Dopis je frankován známkou 60 hal Osvobozená republika (porto za dopis v místě) a dobročinnou nálepkou hodnoty 1 Kč. Strojové razítko s datem 1. dubna 1921 má text „Červený kříž pro zdraví lidu 1921. 26. března – 9. dubna“.
Jiří Stupka
Použitá literatura:
Poche: E.: Encyklopedie českého výtvarného umění. Academia, Praha 1975.
Karásek, J. – Michele, A. – Svoboda, B.: Monografie československých známek. NADAS, Praha 1971.Via Německo, via Sibiř
Otto Hornung - překlad Vladimír UstohalDovolte, abych vám představil mého dávného přítele Roberta Hamlische. Jsme stejně staří a v předválečném Československu jsme spolu chodili do střední školy v Moravské Ostravě. Bob byl nejschopnější ze třídy, já nejlínější. Když nacisté obsadili naši zem, v Ostravě k domu došlo 14. března 1939, zhroutila se nám budoucnost a rodiny se ocitly tváří v tvář smrti, jenže tehdy si to ještě neuvědomovaly. V roce 1939 jsem s Bobem ztratil kontakt. Bob se objevil až po 30 letech, když mě přišel v Londýně navštívit. Měli jsme si toho moc povědět, nejen o tom, co jsme oba prožili, ale také o našich rodinách a lidech, které jsme znávali. Bobovi se v roce 1940 poštěstilo dostat se na studia do USA. Sloužil v americké armádě a v roce 1943 obdržel americké občanství.
Po válce se Bob snažil zjistit, co se stalo s jeho rodiči a sestrou Evou. Dověděl se, že Adolf Eichmann, kterého Izraelci dopadli a po soudním procesu popravili v roce 1960, přijel do Ostravy poté, co válka začala a na rozkaz z Berlína zorganizoval „pokusný“ transport jednoho tisíce Židů z Ostravy do obsazeného Polska. Byl to první transport směřující na východ. Odjel 17. října 1939. Vlak s deportovanými skončil v Nisku poblíž ruské demarkační čáry. Lidé byli vyhnáni jako stádo a nacističtí strážní jim rozkázali, aby táhli. V případě, že se vrátí, budou zastřeleni. To se přihodilo ještě před tím než byl Osvětim a systematické vyhlazování. Cesta k Rusům byla namáhavá, lidé přišli téměř o všechno, ale po trmácení se jim to povedlo. Bobův otec Richard Hamlisch se dostal do Lvova, hlavního města západní Ukrajiny. Přežil tam, ale jen o vlas. Někdy neměl ani na to, aby mohl poslat ženě dopis. Koncem roku 1940 Rusové uprchlíky přesídlili. Richarda Hamlische poslali do městečka Trembowla (dnes Terebovlja), asi 140 kilometrů východně od Lvova. Během tamního pobytu se mu podařilo navázat kontakt se ženou a dcerou v Praze i se synem v USA. Když Němci napadli v roce 1941 Rusko, nebyl ve velkoměstě Lvově a unikl tak masovému zabíjení vojáky Einsatzgruppen. V roce 1942 ho však nacisté zatkli, odeslali do likvidačního tábora, a tam zahynul v plynové komoře. Bobova matka, paní Claire Hamlischová, byla nejen atraktivní dáma, ale také kurážná. Když pro manžela a syna přišla obsílka k transportu, Bob byl právě na zemědělském zaškolovacím kurzu v Jižních Čechách. Paní Hamlischová podnikla velmi neobvyklý krok. Zašla na místní úřadovnu gestapa. Přijali ji a poslali za gestapáckým úředníkem Kleinem, který měl kromě jiného na starosti transporty. Žádala ho, aby mohla odjet s manželem, ale to jí bylo odmítnuto. Byla s gestapákem v kanceláři sama a učinila mu nabídku. Když jí pomůže, může přijít k celému jejich bytu i s nábytkem, obrazy, se vším všudy. Klein se dal lapit. Nechtěl nebo nemohl propustit jejího muže, ale přistoupil na to, že Bob nebude do transportu zařazen a že matka s dcerou přesídlí do Prahy. Pak bez otálení obsadil elegantní byt.
Bob se připojil k matce a sestře v Praze, kde paní Hamlischová našla malý byt. Ihned začala vyvíjet úsilí pro záchranu Boba. Přemluvila amerického konzula, aby mu vystavil vizum mimo stanovenou kvótu, protože mu jinak hrozí deportace. Navíc má potvrzení o tom, že byl přijat ke studiu na vysoké škole ve Virginii. Bob pak dne 30. prosince 1940 odjel vlakem přes Vídeň do Terstu a odtud lodí do USA.
Pro matku Hamlischovou tím však potíže ještě neskončily. Na její dohodu se sturmbannführerem Kleinem se přišlo a Klein byl postaven před soud. Claire Hamlischová musela jet do Ostravy k soudu jako svědkyně. Klein byl odsouzen, ale záležitost byla ututlána, aby nebyla poškozena reputace gestapa. Největším překvapením však bylo, že soud vrátil Claire Hamlischové nábytek a odblokoval Hamlischova bankovní konta. Gestapo se jí chtělo zbavit. Stalo se tak ještě před tím, než začaly odjíždět do Polska velké transporty. Před časem se jedné ženě podařilo přesídlit do Spojených států. Znala Bobovu matku a napsala mu, že gestapo nabízelo paní Hamlischové a její dceři, aby emigrovaly do Argentiny. Claire Hamlischová však odmítla s tím, že bez manžela neodjede. To byla její osudová chyba.
28. května 1942 byl československými parašutisty vyslanými z Británie smrtelně zraněn reichsprotektor Reinhard Heydrich. Zavládl teror. Obec Lidice byla srovnána se zemí, muži byli zastřeleni, ženy odeslány do koncentračních táborů a děti k adopci do Německa. 10. června 1942 byl Heydrichův „Straftransport“ (trestní transport) čítající 1000 židů odeslán nikoliv do ghetta v Terezíně jako jiné transporty, ale přímo do Polska, do Sobiboru. Z tohoto transportu přežil jediný člověk. Ten, který z jedoucího vlaku vyskočil. V transportu byla Bobova matka i sestra.
Trojúhelník
Věc se tedy měla tak, že otec Richard Hamlisch byl na západní Ukrajině, matka s dcerou v Praze, a Bob ve Spojených státech. Od chvíle, kdy byl mezi nimi navázán kontakt, započala čilá korespondence. Bob schraňoval všechny matčiny dopisy a dopisnice, kterých bylo hodně přes sto. Obdržel poštu také od otce, odeslanou ze Lvova a Trembowli. Otec ji zpočátku posílal přes Německo, později přes Sibiř. Korespondence, kterou posílal Bob, se samozřejmě nezachovala. Omlouvám se za ten dlouhý úvod, ale musel jsem objasnit situaci. Některé ze zmíněných dopisů jsem viděl a učinily na mne hluboký dojem. Nejenže vypovídají příběh rodiny, ale jsou i šperkem poštovní historie z válečné doby. Proto vám chci některé z nich ukázat.
Poštovní zásilky z Evropy rozdělené válkou
Dopis na obr. 1ab, frankovaný dvěma 30kopějkovými modrými výplatními známkami, poslal Bobův otec ze Lvova 20. února 1940. Všimněte si zadní strany dopisu – byl cenzurován dvakrát – nejdřív Němci, a pak v USA. Je to důkaz, že Němci cenzurovali ruskou poštu dokonce už v době, kdy mezi nacistickým Německem a Sověty existoval pakt. Po ruské cenzuře tu není žádná stopa. Na obr. 2ab je dosti poškozený, přesto však velmi pozoruhodný dopis odeslaný ze Lvova 28. května 1940. Byl poslán jako doporučený, avšak nedostatečně vyplacený, pouze známkou 20 kopějek za doporučený dopis do USA! Putoval přes Sibiř k Bobovu bratranci v Newburghu, stát New York. Ten jej odeslal do Farga v Severní Dakotě. Bobovu adresu na něj doklepal psacím strojem. Na poštovním úřadu ve Lvově byl dopis přijat jako doporučený (R – razítko vlevo) a dostal číslo 942. Později se na omyl muselo přijít, R – razítko proto bylo přeškrtnuto, ale dopis byl odeslán. Bobův otec tehdy pravděpodobně z pošty už odešel a místo toho, aby se ho pokusili najít, vypravili dopis přes Sibiř do místa určení. Na zadní straně je ruční červené příchozí razítko ze San Pedra v Kalifornii pro doporučenou zásilku ze dne 16. července 1940. Odtud dopis cestoval do Newburghu na východním pobřeží USA, kde s ním stále zacházeli jako s doporučeným, jak je patrné z ručního razítka ze dne 22. července 1940 na zadní straně. Potom šel do Farga, kde se neobtěžovali označit jej příchozím razítkem, asi poté, kdy jim došlo, že nejde o doporučený dopis. Musel to být poštovní úředník ve Fargu, který na adresní stranu dopisu připsal perem „Not in registered mail“ (není v doporučené poště). Překvapuje však, že v USA nikoho nenapadlo zatížit dopis doplatným za nedostatečné poštovné. Další ukázkou je dopisnice na obr. 3, odeslaná 7. července 1940 doporučeně a směrovaná přes Sibiř. Na obr. 4ab je poškozený dopis od otce podaný v Trembowli 20. června 1941, tedy v den před německým útokem na Rusko. Z Trembowli byl vypraven jako doporučený a musel cestovat přes Sibiř, jinak by jej Němci zadrželi. Doručen byl až po více než čtyřech měsících dne 30. října. Hlavní však bylo, že docestoval.
Na obr. 5 je ruská dopisnice se dvěma známkami Generálního gouvernementu (okupované Polsko) odeslaná 13. října 1941 z Trembowli již obsazené Němci. Přes ruský text bylo otisknuto jedno jejich razítko. Dopisnice přišla do Farga 11. prosince 1941, čtyři dny po napadení Pearl Harboru Japonci.
Dne 11. listopadu 1941 byla do Farga doručena také dopisnice na obr. 6. Byla vydána pro Generální gouvernement a jsou na ní dolepeny dvě známky. Tato dopisnice i dopisnice na obr. 5 byly cenzurovány Němci. Po několik měsíců od nacistického vpádu obsazená území neměla se zámořím žádné spojení.
Poštovní zásilky z Prahy
Na obr. 7 je dopisnice, ještě československá, odeslaná Bobovou matkou 9. února 1940. Československé známky už neplatily, ale dopisnice byly stále přijímány. Dolepené známky jsou protektorátní. Všimněte si fialového ručního razítka „DK Praha 7“. DK znamená Devizová kontrola. V dopisnici samozřejmě nemohly být ukryty žádné peníze. Byl to prostě další způsob, jak korespondenci kontrolovat.
Dopis na obr. 8 ab, podaný 14. března 1941, byl přepravován Yankee Clipperem, což byla dobrá služba. Je označena matčinou poznámkou dole vlevo. Německý text fialového kašetu nahoře v překladu znamená „Letecky do Severní Ameriky a z New Yorku“. Němci dopis otevřeli, na zadní straně je otisk ručního razítka cenzora. Pak putoval do Newburghu. Také dopis na obr. 9 ab byl cenzurován. Byl odeslán 2. listopadu 1941 do Farga v Severní Dakotě. Otevřela jej německá cenzura, jak ukazuje ruční razítko Ab v kruhu a otisk čísla 6129.
Na zadních stranách dopisů z Prahy nejsou žádná příchozí razítka, nevíme proto, kdy do Farga přišly. Jen hrstka dopisů a dopisnic spolu s několika málo fotografiemi – to je vše, co po Bobově rodině zůstalo. Po dokončení studia se Bob oženil s dívkou z Kalifornie. Ta však v roce 1982 zemřela na rakovinu. Bob zastával šéfovské funkce v úřadovnách Spojených národů a podobné posty zastává dnes jeho dcera z druhého manželství. Bobova druhá žena je fešná Italka. Žijí v Meranu na severu Itálie.
Otto Hornung
Překlad z angličtiny Vladimír UstohalPo stopách londýnské emise
Rudolf FischerANEB OŠIDNÉ DOKUMENTY Z ARCHIVŮ
Pátral jsem v archiváliích čs. londýnské vlády velmi dlouho, než jsem v nich našel dva dokumenty nejen obsahově zajímavé, ale zároveň zásadní pro známkovou emisi, o které náš seriál článků pojednává. Oba jsou dílem dr. Antonína Tichého. Prvním je z běžného pohledu zdánlivě nevýznamný Záznam o rozhovoru s p. DLOUHÝM z Ministerstva financí (pořízený pro ministra Němce 22. března 1944) a druhým „přísně důvěrné“ Memorandum ve věci přípravy poštovních známek, které dr. Tichý zpracoval 8. června 1944 pro ministra – k předložení do vlády.
První dokument, Záznam pro ministra Němce (22.3.44/čj.33/dův/44 – „velmi nutné“), dr. Tichý, člověk odpovědný za přípravu nových čs. známek, předal pro ministra vedoucímu úředníkovi dr. Křížovi. Dr. Tichý v něm analyzoval problém, který představoval skrytou past, do které bylo Ministerstvo pro hospodářskou obnovu (MHO) tlačeno. Navrhoval též, jak tuto záležitost řešit. Sporná otázka byla totiž v tom, že úředníci exilového Ministerstva financí, kteří chystali kolky (vytištěné v De La Rue) pro poválečné označení papírových platidel, usilovali o to, aby kolky byly použitelné i jako poštovní známky – jednoduše by se opatřily přetiskem. Toto řešení mělo nahradit připravovanou londýnskou emisi MHO. Dr. Tichý upozornil na riziko z toho plynoucí. Známky by byly velmi snadno, i nechtěně, zaměnitelné za kolky a naopak. Kromě toho by nebylo dobré čekat do doby, kdy Ministerstvo financí (MF) provede kolkování bankovek a zbytek kolků pak předá pro poštovní účely. Jenže MF oponovalo: Postupné obsazování částí čs. území Rudou armádou bude vyžadovat zavádění poštovních známek k civilním účelům bez zbytečného průtahu – tedy přetiskem kolků; „nebo vyjednat se sovětskými zmocněnci pořízení československého přetisku sovětských známek.“ Jiná varianta podle MF není myslitelná.
Při vědomí, že tu zřejmě půjde o nesnadné, delikátní záležitosti kompetentnosti, dr. Tichý zvolil taktiku „na zdrženou“. Pečlivě formuloval doporučení svému ministrovi Němcovi: „1) aby Ministerstvo zahraničních věcí zjistilo sovětské stanovisko v této věci, 2) jestliže v sovětských okupačních a přechodných opatřeních není věc řešena jinak, připravit tisk známek, a to v celkovém množství 100 milionů (první série). Základní opatření a kalkulace jsou v tomto směru již provedeny. 3) Koordinovati tato opatření s opatřeními měnovými, organizací státní správy, místní správy atd., a to v souladu s obecnými politickými přípravami směřujícími k obnově čs. státní autority za sovětské okupace.“ Na Záznamu s tímto doporučením dr. Tichého, který dr. Kříž předal ministrovi, je výrazným rukopisem připsán příkaz: „Zpět dr. Tichému – Pan ministr četl. Souhlasí s dispozicemi; jak jsme je dohodli včera – urychleně! Sign. Kříž- 28/3/44.
Druhým dokumentem je devítistránkové Memorandum. Z jeho obsahu lze poznat, že autor, opět dr. Tichý, z nově nabytých odborných poznatků již předem vydedukoval, jaký rozruch známky londýnského vydání (v té době ještě nevytištěné) vyvolají a následně i zájmy spekulantů s obchodním duchem. Tehdy však ještě netušil, že jeho osobní odmítavý postoj proti takovým snahám obchodních kruhů po čase vyvrcholí jeho „provisorním suspendováním“ ze všech úředních funkcí. Stane se tak za rok po prosazení a splnění záměrů jeho Memoranda.
Dr. Tichý, zastánce vydání zcela nových československých poštovních známek, ve svém Memorandu pro úplnost vypočítává i jiné možné, úsporné způsoby vydání čs. známek v zahraničí: a) z trojího druhu existujících známek – protektorátních, Slovenského státu a Maďarska – jejich vhodným přetiskem (řešení vedlejší a pomocné); b) známek některého ze spojenců – opět užitím přetisku (obavy z potíží při cirkulaci známek několika spojenců a z jejich ochoty dodati nám ihned potřebné množství); c) známek Allied Military Government, jak je chystá pro osvobozené území Amgot s neutrálním symbolem a vynechanou denominací, což se osvědčilo v Itálii s pětinásobným portem předválečného (k využití ve spojeneckých zemích, které nemají připraveny vlastní známky). Žádná z těchto tří možností však nebyla v souladu s rychlou obnovou jednotné čs. státní autority, zejména pak v případě použití cizích známek, jejichž štočky by byly v cizích rukou, což zvětšovalo riziko padělků. Dr. Tichý pak dodává: „Po stránce finanční budou míti známky připravené v zahraničí za tak ojedinělých okolností filatelistickou hodnotu (podtrženo R. F.) přesahující daleko částku, kterou bude nutno za ně zaplatiti (podle předběžného propočtu mohou být známky opatřeny za cenu 50 kusů za 1d).“ II. část Memoranda hodnotí „přípravy jiných spojeneckých národů“ (bez SSSR): Francouzi si provedli tisk známek v Alžíru, Norové mají tisk téměř dokončen firmou De La Rue (ukázky jsou k tomuto memorandu přiloženy), Lucemburčané si obstarali tisk v USA, kde měli k dispozici větší částku peněz, Belgičané zadali přípravu firmě Waterlow, Poláci jednají s firmou Bradbury a Wilkinson (s přípravami jsou poněkud pozadu za vývojem událostí).
V III. části nazvané Naše přípravy dr. Tichý popisuje, odkud a v jakém sledu byly získávány zkušenosti pro vydání čs. známek v Londýně: Čs. zahraniční zřízení postrádá úředníka poštovní správy…přípravy se prováděly převážně ze zkušeností získaných od odborníků jiných národů. Zvláštními díky jsme zavázáni Mr. E. P. Bellovi – reprezentant britského GPO (General Post Office) na mezinárodních poštovních konferencích, pomáhal s postavením ČSR k Mezinárodní poštovní unii a seznámil nás s přípravami Amgotu pro Evropu. Ke značnému užitku byl nám kpt. René Machalski, polský reprezentant a přednosta mezinárodního odboru ministerstva pošt ve Varšavě. V ohledu technického provedení jsme se drželi příkladu belgického: referent Monsieur Leuridan dal k dispozici specifikovanou nabídku firmy Waterlow jako měřítko v dalším postupu. O přípravách Francouzů informoval Commandant H. M. E. Mathé, Lucemburčanů ministr Bodson [34].
Následovalo rozhodnutí o tisku čtyřmi různými způsoby (v anglické terminologii): steel plate printing, photogravure, offset lighter, letterpress. Poslední dva – ofset a knihtisk – jsou méně hodnotné, proto pro korespondenční lístky zvolen knihtisk (případně pro nízké dodatkové poštovné využít jednoho z dvou prvých způsobů – ocelotisk nebo hlubotisk). K podání nabídky podle belgického vzoru jsme vyzvali čtyři významné londýnské firmy. Kromě toho se jednalo o možnost tisku v Alžíru. Výsledek: firmy Bradbury, Wilkinson & Co, Limited a Harrison & Sons Ltd. výzvu nepřijaly vzhledem k nedostatku pracovních sil a nadměrnému množství zakázek. Mezi tím francouzský reprezentant sdělil, že jejich tiskárna byla špatně vybavena, takže se rozhodovalo mezi zbývajícími londýnskými. Podrobný rozbor nabídek ukázal rozdíly v poměru komparačních položek, např. za 174,500.000 známek tištěných „direct from engraved plate“ požaduje 1) firma Waterlow & Sons _ 18.254,-, 2) firma Thomas De La Rue _ 14.541,-. Hlavní rozdíl mezi oběma firmami spočíval v termínu dodání zakázky: 1) nejdříve do 1. prosince, 2) již koncem října 1944. K tématu exilových známek byly přiloženy obrázky doporučené Ministerstvem národní obrany [35]. Další části Memoranda řeší problémy denominace, zajištění asi 200 milionů známek k pokrytí potřeby prvních tří měsíců, notifikaci přístupu ČSR k Mezinárodní poštovní unii („pokud by došlo k průtahům, máme příslib od britského GPO, že by, stejně jako tomu bylo po poslední válce, převzali zprostředkování našeho styku s cizinou, podobné dohody by bylo lze dosáhnout vzhledem k Sovětskému svazu“). Podle výsledku dosavadních jednání s uvedenými firmami by známky byly dodány franco britský přístav. Štočky by byly odevzdány příslušnému orgánu čs. vlády. Váha všech objednaných známek by byla asi 15 tun a byly by proto snadno přepravitelné i jen jedním letadlem. Za stávajícího nebezpečí v prodlení doporučeno usnesení: vláda povoluje nutnou částku k opatření známek pro ČSR (asi _ 20.000), pověřuje ministerstvo pro hospodářskou obnovu v dohodě s ministerstvem financí, pokud se týče vlastního zadání a národní obrany, pokud se týče motivů známek, aby učinilo vše, čeho je třeba k jejich rychlému opatření.
K Memorandu předloženému ministrovi, „které připravil referent Dr. Tichý…pracoval ve stálém kontaktu s podepsaným vedoucím úředníkem a zhostil se svého úkolu dobře“, je připojeno upozornění: 1) příkaz o naprosté nutnosti utajení a diskrétnosti, 2) „přiložená alba obsahují originální známky, tištěné oferujícími firmami. Alba byla v rukou mnoha vlád, jsou majetkem firmy a musí býti chována pod zámkem. Rozumí se, že se nesmí žádná známka ztratit“ [36] (7.6.44. čj.405/dův/44, dr. Kříž). Zpráva končí návrhem: „vzhledem k tomu, že věc velmi spěchá a že úředník firmy De La Rue odložil nástup dovolené a že při pozdějším rozhodování by se nám mohlo přihodit, že žádná firma by již objednávku nemohla přijmout, aby pan ministr v páteční schůzi vlády věc přednesl mimo program a dal si udělit všeobecné zmocnění do výše 20.000 liber stg. V ostatním poukazuji na memorandum ve spise.“ Ministr Němec na konci zprávy připsal:“V min. radě 9.VI.44 schváleno. 1.) Ministr financí je zmocněn opatřiti úvěr do 20.000 _; 2.) ministr hosp. obnovy je zmocněn jednati o tisku známek. Nyní: 1.) Udělej podrobnou informaci všem členům vlády; 2.) Připrav mi návrh na úpravu – /sign./Ně“ [37]. Čtenáře zaujme jiná rukopisná poznámka v horním rohu dokumentu: “23.9.44/ vzal na vědomí /sign./VM“ (Václav Majer) – což byl nový ministr, který se v daném okamžiku zajímal, co obsahuje základní listina o přípravě známek. Nebylo pak obtížné, aby na schůzi Státní rady referoval také o poštovních známkách, o jejich dostatečném množství „pro celé území republiky asi na šest měsíců“, a zprávu ukončil prohlášením: „Žádná ze známek nebyla dána dosud na filatelistický trh, ač je o ně značný zájem“ [38].
Díky úřední mašinérii je celá historie vzniku londýnské emise zvláš? dobře dokumentována nedávno objevenými archiváliemi. Jsou tu uváděny nečekané podrobnosti, zdánlivě nepodstatné, ale rozsahem problémů, které bylo třeba řešit, i objevné. Takovou pochoutkou pro specializovaného filatelistu mohou být například údaje ředitele De La Rue o technických podmínkách polygrafické výroby, termínech dodávek rozfázovaných operací (od prvních skic, zkusmých a tiskových zkoušek z matric – bez nominále a s nominální hodnotou, imprimatur) včetně kompletací známek, dopisnic, atd., konče cenovou kalkulací a dodávkami nákladu (z dopisu 20. 6. 1944). Odpověď ministra Němce (28. 6. 1944) mj. upřesňuje podmínky: matrice jako majetek čs. vlády nutno předat po dokončení výroby, určité množství známek (kromě ocelotiskem) provést knihtiskem, počet námětů známek v rytině z původních čtyř se zvyšuje na osm.
Mimořádně zajímavé jsou dokumenty svědčící o tom, jak Jan Masaryk, i v této věci osobnost, byl schopen zachránit i již totálně ohroženou emisi. Pro tohoto nejpopulárnějšího diplomata v jeho hvězdných letech zřejmě nebylo nic nemožného. Po třináct let byl čs. vyslancem ve Velké Británii, poté v době příprav londýnské emise ministrem zahraničí, současně náměstkem předsedy exilové vlády, zároveň pověřeným řízením ministerstva obrany. Dne 1. září 1944 přátelsky oslovuje křestním jménem svého přítele, dvojctihodného Sira Andrewa Duncana, P.C., G.B.E. (volně přeloženo): „Dear Sir Andrew, ukázalo se, že náměty poštovních známek nyní v oběhu na území Československé republiky nebudou naším svobodným lidem doma akceptovatelné. Čs. vláda tudíž rozhodla zajistit tisk nových známek u Thomas De La Rue. Příprava prací postoupila natolik, že by skutečný tisk mohl začít v několika dnech, což by bylo v souladu s vojenskou situací, jak se vyvíjí vzhledem k ČSR. Avšak dle informací, které jsem obdržel, otázka přídělu papíru nebude řešena včas, jak by bylo nutné. To je důvod, proč Vás oslovuji se zřetelem k rozhodujícímu významu otázky přídělu papíru. Buďte tak dobrý a řiďte vaše kroky tak, aby bylo možné co nejrychleji započít s tiskem našich známek.“ První zprávu obdržel 5. 9. 1944 tajemník sekretariátu ministra zahraničních věcí, legační rada dr. Procházka od M. E. Buryho, sekretáře britského Ministerstva pro zásobování branných sil s vysvětlením, že Sir Duncan je sice mimo Londýn, ale podnikají se kroky k zajištění poptávky po papíru. Dr. Procházka postoupil dopis podle příslušnosti a připsal: „O objednávce papíru nic nevím – 8/9/44“. Když následně obdržel oficiální odpověď ze 14. 9. 1944 (opět v zastoupení sira Duncana), adresovanou Masarykovi (také nepřítomnému), ukázalo se, že problém není v udělení nutné licence opravňující papírnu dodat požadované množství, nýbrž v nemožnosti splnit výrobu papíru do konce licenčního období, tj. do konce října. Ve snaze vyhovět – a Jan Masaryk jako bezmála jediný toho dosáhl – se vyvíjí mimořádné úsilí k získání jiného výrobce [39]. Zastupující rada MZV prosí vyhledat dopis p. ministra z 1. 9. – úřední koloběh dopisů s č.j.4318/44 končí 5. 10. 1944 – tedy přesně za měsíc! – opět u iniciátora dr. Tichého k dalšímu vyřízení.
Jak Masaryk nám dosud neznámým přístupem k poštovním známkám propojil jejich téma ze zahraničního odboje s kompetenční odpovědností za jejich konkrétní ztvárnění, prozrazují další zachované pozoruhodné písemné dokumenty. Masarykova (i Clementisova) spolupráce s Tichým měla dlouhotrvající charakter (viz pozn. 13). Například 26. 7. 1944 (čj.644/dův/44) je dr. Tichému vrácen vzor známky se sdělením ministra Masaryka, že pokládá známku za velmi zdařilou. Upozorňuje pouze na to, že letec na známce má na čepici anglický znak. Bylo by potřebí uvážiti, zda je vhodné, aby na čs. známce byl vyobrazen anglický letec. Že se vlastně jedná o čs. letce, není ze známky zřejmé. Příští den dr. Tichý koncipuje odpověď – vysvětlení svého ministra. Faksimile rukopisu tohoto archivovaného konceptu vybízí k zveřejnění také proto, že autorovo charakteristické písmo sběratelé filatelistických materiálů z londýnského vydání dobře neznají a za autora rukopisných poznámek na těchto materiálech od zcela jiných osob mylně považují dr. Tichého (viz obr.). Zajímavým dokladem osobního vztahu Jana Masaryka k londýnské emisi je i jeho dopis, odpověď z 3. 8. 1944 (viz obr.).
Některé zachované dokumenty svědčí však ještě o jiných, tentokrát méně potěšitelných stránkách z filatelistického prostředí. Jejich značnou část představují opakující se návrhy a doporučení filatelistů žijících v zahraničí, kteří si pletli základní poštovní funkci známky a vyzývali čs. exilovou vládu „propagovat odboj na poli filatelie“. Zde proslul neústupný „znalec“, bývalý ženský lékař: „Jsem uznávaná autorita pro čs. známky doma i v Anglii, obdržel jsem první cenu na mezinárodní výstavě známek v roce 1938, jako důkaz přikládám foto diplomu“ – píše A. Winzer presidentovi republiky 17. 9. 1941, později i paní Haně Benešové, a prosí, aby byl „vládou pověřen – formou zaměstnání až do návratu domů – provedením svých návrhů; mj. na přetisk emise Legionářské 1919: Czechoslovak Red Cross in Gr. Britain v provozu mezi čs. vojenskými jednotkami na doporučených dopisech; sérii Čs. Červeného kříže s obrazy paní presidentové, s ambulančním vozem z USA a zraněného vojáka na nosítkách; další náměty na známkách, které by se vyhazovaly na letácích z bombardovacích letadel při propagačním náletu nad Československem; novotisk Krajinové série, znovu vytištěné v Anglii – k tomu ovšem potřebuji silnou morální podporu od ministerstva obrany a propagandy, aby provedení těchto návrhů nebylo zadrženo různými kompetencemi našich úřadů.“ Kancelář prezidenta rozesílá tyto návrhy 7. 10. 1941 příslušným orgánům, MF doporučuje zjistit stanovisko anglických úřadů, ale pravou podstatu věci odhaluje až npor. Oldřich Večerek, velitel čs. polní pošty: „MUDr W. hodlá pod pláštíkem Čs. červeného kříže zpeněžiti určitý počet známek legionářské dobročinné série, kteréžto známky nakoupil u obchodníků se známkami a spekuluje s mnohonásobným ziskem jejich prodejem do Ameriky a celého světa,“ atd.
Také Večerek, velitel polní pošty Čs. 1. samostatné brigády, dne 4. 3. 1942 předkládá návrhy na „upomínkové a dobročinné známky“, ale vzhledem ke stanovisku Mr. Bealeho, šéfa poštovní služby Velké Británie a zástupce anglického poštovního regálu ve Světové poštovní unii, doporučuje vydat je jako nálepky vylepované na zadní straně poštovních zásilek, zatímco „definitivní poštovní známky natisknout a uskladnit do dne osvobození, přičemž po dobu trvání války mohly by se dáti do obchodu pro filatelisty a konati tak propagační poslání.“ Podařilo se mu o tom přesvědčit MNO a ministra financí, který přípisem deseti členům ministerské rady, ministerskému předsedovi Msgre dr. Janu Šrámkovi a Kanceláři prezidenta vyzval „k projednání věci v jedné z nejbližších schůzí“ (Č.2126/42, 16.4.1942). Když válka vstoupila do svého závěrečného údobí, kpt. pěch. v záloze O. Večerek „jako poštovní úředník z povolání, zvláště, když zde v zahraničí jiného odborníka poštovního není“, v rámci návrhů na rekonstrukci ČSR „z řad vojáků, a jelikož MNO udržuje v armádě toho času jediný čs. poštovní úřad na světě“, podal návrh „dobře promyšlený a vhodný k realizaci, který doporučuji. Z rozkazu: Náčelník štábu MNO plk .gšt. St. Bosý“ (Čj.12235-I/1.odděl., 25.8.1943). Zdá se, že i dr. Tichý při zpracování Memoranda využil zkušeností poštovního odborníka Večerky (k pozn. 8: článek je věnován pplk. Večerkovi, zemřel v Brně 14. 5. 1987).
Současně bylo MHO zavaleno dalšími přípisy všudypřítomných filatelistů: Návrh Roberta M. Tragera na vydání přetiskových známek Čs. polní pošty (č.5878/ 6.8.43), návrh Čs. filatelistické společnosti v Londýně na vydání známkového pamětního aršíku (č. 5907/ 11.8.43) – opět k projednání ve schůzi ministerské rady 27. srpna. Když zmíněná společnost ve svém bulletinu č. 2–3 publikovala oficiální příslib o přetisku čs. známek, MHO prokazuje, že žádný podobný slib neexistuje a ministerstvu vnitra „zasílá pro všechny případy na vědomí vzhledem k tomu, že původní zprávu o čs. známkách v zahraničí podal v ministerské radě pan ministr vnitra“ (Čj. 2353/dův/43/23.9.1943). Nedokonalá, nicméně platná kompetence spolu s chaotickou praxí ministrů a alibismem jejich úředníků měly, jak vidno, ve svém důsledku neš?astnou tendenci nepatřičně prosazovat zvláště „filatelistické obchodní zájmy“, jejichž tlaku byl vystaven i dr. Tichý, o čemž si povíme v dalším pokračování.
Dr. Tichý od svého přítele Jaromíra Smutného, vedoucího prezidentské kanceláře, dostává k vyřízení (spolu s ministerstvy vnitra, zemědělství a veřejných prací – přičemž dr. Fedor Hodža za ministra zemědělství předem sděluje,“že se připojí ke stanovisku, které v této věci zaujme příslušný úřad“!) dopis Williama Johna Campbella (30.5.44/čj.1969/44/), adresovaný prezidentu Benešovi o emisi známek Čs. filatelistické společnosti. Později z MF obdrží zajímavý, ale nerealizovatelný návrh (7.XII.44/čj.5819/44/) ing. Richarda Jerieho (muže známého svými návrhy a kritikami již v pražské Tribuně filatelistů), podaný cestou generálního konzula Hanče z New Yorku, na „vydání známky s vlajkou USA, jako opětování pozornosti prokázané nám Spojenými státy vydáním známek s naší vlajkou (Flags-serie 1943/1944), které by se prodalo několik set tisíc kusů. Čs. vláda by se měla spojit s ostatními jedenácti vládami, aby tyto státy následovaly našeho příkladu, což by znamenalo dobrý obchod pro každý ze zúčastněných států. Dalo by se i prosadit, aby tisk byl zadán téže americké firmě, která tiskla americký originál“ – s odůvodněním „velmi významných příjmů z tohoto titulu; bylo by tudíž záhodno, aby se věc dostala v Londýně do správných rukou.“
(Pokračování) Rudolf Fischer
Poznámky
[34] Originální písemné dokumenty, podklady k Memorandu (s mnoha zajímavými podrobnostmi), adresované dr. Tichému v polovině května 1944, stejně jako většina zde citovaných a dosud neznámých archiválií, jsou uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze (SÚA-fondy londýnské exilové vlády). Je to bohatý a přesný odkazový materiál pro každého historika a badatele.
[35] Původně obrazy čtyř padlých vojáků zahraničního odboje: kpt. O.Jaroše, dále letce, parašutisty a vojáka ze Středního východu. Konečný výběr osmi hrdinů, jak známo, ovlivnil již Antonín Tichý. Že to bylo ve spolupráci s Janem Masarykem, je skutečností, která dosud nebyla známa.
[36] Když se zpětně probíráme dnes již historickou činností aktérů v Londýně, jsme proti nim ve výhodě. Z archivů dnes víme, jak to všechno dopadlo. Nevíme však, proč se citovaná alba nevrátila včas. Např. Album No. 430. containing specimens of Postage Stamps, Court Fee Stamps, etc., odeslané ředitelem Waterlow & Sons /HH/ALP/ (17th April 1944) dr. Tichému (obsahovalo přes 200 položek), tentýž ředitel firmy (21st December 1944) žádá ministra Majera o vrácení; došlo 28.XII.44 čj. 5979/44/ , vyřízeno dr. Tichým tentýž den.
[37] Rivalství k chystané koncepci Memoranda bylo průvodním zjevem propagandistických článků, při nichž více váží ovlivňování „tradičními“ náměty než byla novost pojetí dr. Tichého a ministra Masaryka. Např. článek 500 milionů nových čs. známek, Čechoslovák č. 15, s. 7 již 14. 4. 1944, tvrdí: „Vládě bude v dohledné době předložen podrobný návrh…mají býti vydány známky jako jednotky jedna, jedna a půl, dvě a dvě a půl s iniciálami ČSR…s portréty T. G. M. a M. R. Štefánika…a O. Jaroše, vyznamenaného řádem Leninovým a Rudé hvězdy…známky mají platiti také jako kolky podle anglického systému.“
[38] Mimořádná opatření pro osvobozená území, rozprava v plenární schůzi Státní rady 30. XI. 1944. Vládní týdeník „Čechoslovák“ č. 48. ročník VI. Londýn, 8. XII. 1944, s. 2.
[39] Veškerou výrobu limitovala válečná situace. Jen v prostoru Londýna v době příprav tisku známek dopadlo – během osmdesáti dnů – 2300 létajících pum a V-2.
Faksimile rukopisu dr. Tichého - koncept odpovědi pro ministra Němce, ve kterém reaguje na připomínky ministra Masaryka ke známce s vyobrazením čs. letce.
Faksimile citovaného osobního dopisu Jana Masaryka.
Tisková zkouška (De La Rue – 8. 6. 1944) (sbírka: Charles J. Chesloe, USA), ocelotisk z ruční rytiny kolků malého typu – TGM zprava v čapce (velký typ: TGM zleva, bez pokrývky hlavy), z nichž A–zelený, H–fialový, C–hnědý nebyly použity. Ostatními – B, E, K – se kolkovaly peníze na Slovensku. Připravovány byly kolky i písmen: D, L, M, N, P, S. K oficiálnímu zničení nepoužitých kolků došlo v roce 1952 v papírně „Císařský mlýn“ v Praze-Holešovicích.
Dva úřední – schvalovací – zkusmé tisky původních rytin z De La Rue se shodným textem, který vyjadřuje souhlas s provedením označených známek a u hodnoty 1,50 Kč úpravu číslice 1. Charakter rukopisů je ovšem rozdílný. Písmo na ZT velkého formátu (sbírka: Georg Wilhelms, D) není rukopisem ani signaturou zmocněnce vydavatele, dr. Tichého. Není ani jeho licencí nebo korektorským opomenutím. Je platným úředním opisem autentického imprimatur dr. Tichého, pořízeným zástupcem tiskárny na otisku, který sloužil jako doklad výrobci. Srovnej charakteristický tvar písma, číslovek a podpisu dr. Tichého na ZT malého formátu (sbírka: Jaromír Číhal, ČR).