Ročník 2003 · vyšlo 1. ledna 2004
Merkur 6/2003
Obsah čísla
Kulatá filatelistická výročí
-kahol-V letošním roce uplynulo 10 let od vydání první poštovní známky České republiky. Nejinak tomu je na Slovensku. Poštovní správy obou těchto zemí výročí připomenuly vydáním příležitostných známek, česká navíc i vydáním luxusní publikace.
Filatelisté vědí, že je to pouze zlomek času, po který poštovní známky existují a těší se zájmu sběratelů. Je všeobecně známo, že jejich vznik se přisuzuje Rowlandu Hillovi a že se používali od května 1840. To ale uvádíme jen pro osvěžení paměti. Připomenout dnes chceme jiná data, která se nás tolik nedotýkají, ale jsou hezky zakulacená. V roce 1853, před 150 lety, vydaly své první známky celkem čtyři země, které tedy měly letos důvod k velkým oslavám.
V Evropě se kulaté výročí týká jen jediné země, a to Portugalska. To vydalo svoje první známky dne 1. července 1853. Šlo o sérii tří známek s portrétem tehdejší královny Marie II. Známky byly tištěny na různě silných papírech a nachází se na nich i krásná tisková chyba. Existují rovněž novotisky těchto známek.
Ve stejný den jako Portugalsko vydalo své první dvě známky (5 a 10 centů) i jihoamerické Chile. Zajímavé je, že pěticentová známka byla určena pro příplatek za lodní dopravu. Pokud si ale představíte tvar této republiky, jistě pochopíte, že při její délce bylo asi výhodnější přepravovat poštovní zásilky po moři než po souši. Zhotovení prvních známek bylo objednáno v jedné londýnské tiskárně, až později byl tisk známek ze stejných tiskových desek svěřen chilským tiskárnám. To je také příčinou mnoha odlišností na známkách této první chilské emise. Existuje jedenáct různých vydání, která se liší papíry, barvou i průsvitkou. Vzhledem k časté potřebě hodnoty 5 centů existují i dělené známky, pořízené ze známky s dvojnásobnou nominální hodnotou.
Za třetím jubilantem se musíme vypravit do Afriky. Dnem prvního vydání je 1. září 1853 a tou jubilující zemí je Mys Dobré naděje. Tato známková země je proslavená svými trojúhelníkovými známkami. V době vydání se jednalo o britskou korunní kolonii. Obraz známky představuje polosedící, pololežící ženu s kotvou. Je to obraz ideální pro trojúhelníkový tvar známky. Je proto otázkou, zda kresba známky ovlivnila její tvar, nebo zda uvažovaný tvar známky podmínil provedení kresby. Jednalo se o dvě známky, červenou jednopencovou a modrou čtyřpencovou. Tiskly se ve stejné londýnské tiskárně jako ty chilské. V průběhu let došlo k dalším dotiskům, a tak katalogy evidují mnoho různých odchylek v papíru, průsvitce i barvách.
Poslední výročí patří opět zemi v dalekém zámoří. Známky si zde své stopadesátiny připomeněly letos 1. listopadu. Dnes je toto území součástí Austrálie, ale v době vydání svých prvních známek šlo o britskou kolonii, jejíž název byl odvozen od jména jejího tehdejšího správce Van Diemense. Teprve později, v r. 1857, došlo k přejmenování země na Tasmánii. Obě první známky nesou, jak jinak, portrét anglické královny Viktorie. Mají nominální hodnotu 1 a 4 pence a byly zhotoveny v místní tiskárně. I u nich došlo k častým dotiskům, mezi kterými jsou menší rozdíly.
-kahol-Předběžné a souběžné čs. známky rakouského původu
-bp-V poslední době se i díky novému katalogu Merkur-Revue zvedla nová vlna zájmu o čs. předběžné a souběžné známky. Ačkoliv by se mohlo zdát, že vše podstatné již bylo popsáno a evidováno, není tomu zdaleka tak.
Mezi pole neorané patří např. skutečné použití vzácnějších variant rakouských spěšných známek na území ČSR po 28. říjnu 1918. O zatím nedostatečné úrovni znalostí (ale i o vzácnosti materiálu) podává výmluvné svědectví již uvedený katalog, který uvádí ceny jen u Řz 12 1/2 a Řz 11 1/2, zatímco u všech ostatních (smíšených) zoubkování najdeme jen symbol -?- znamenající „existence možná, ale nedoložená“. Jsem proto rád, že mohu dosavadní poznatky alespoň trochu doplnit. Nejprve bych ale čtenářům rád představil dvě celistvosti vyplacené spěšnými známkami 2 h a 5 h s Řz 11 1/2, které sice katalog uvádí, ale rozhodně se na celistvostech neobjevují příliš často. To platí zejména o hodnotě 5 h.
Na prvním vyobrazení je adresní část rakouského dvojitého korespondenčního lístku Karel 8 h dofrankovaná obdélníkovou rakouskou spěšnou známkou 2 h a použitá zde jako čs. souběžná výplatní. O běžnou celistvost se jedná jen na první pohled, nebo? spěšná známka je opatřena řádkovým zoubkováním Řz 11 1/2 (Mi. 219B) a troufám si říci, že mezi stovkou obdobných dopisnic vyplacených známkou s Řz 12 1/2 lze nalézt nanejvýš tak jeden či dva kusy se známkou s Řz 11 1/2. Dopisnice byla odeslána 29. ledna 1919 z Jablonce nad Jizerou. Celistvost dále ozvláštňuje zajímavé spolkové razítko tělocvičné jednoty Sokol ve Sklenařicích.
Ještě zajímavější je žánrová pohlednice odeslaná 28.12. 1918 z p.ú. Praha 1 (strojové razítko), která byla vyfrankována dvojicí rakouských spěšných známek trojúhelníková 5 h (Mi. 218) a obdélníková 5 h s Řz 11 1/2 (Mi. 220B), které zde byly použity jako čs. souběžné výplatní známky. Trojúhelníkové spěšné známky 5 h měly již v té době ukončenou platnost a na řádně vyplacených a poštou přepravených celistvostech se vyskytují jen ojediněle. Podobně vzácná je na celistvosti i obdélníková 5 h s Řz 11 1/2 (ostatně už „obyčejná“ varianta s Řz 12 1/2 je výrazně vzácnější než její 2h kolegyně). Kombinace těchto dvou známek na jedné dopisnici jejich vzácnost ještě umocňuje a fakt, že dopisnice má zřetelný filatelistický původ (viz jméno adresáta, známého pražského sběratele a obchodníka), už na tom příliš nezmění.
Zcela mimořádná je pak asi další celistvost. Jde o rakouský korespondenční lístek Karel 8 h odeslaný 7.2. 1919 z poštovního úřadu Strážnice do redakce Občanských novin v Brně. Dopisnice byla totiž dofrankovaná rakouskou spěšnou známkou (použitou jako čs. souběžná výplatní), která má řádkové zoubkování Řz 12 1/2 : 11 1/2 (Mi 219D). Pokud vím, jde o první doložené použití této varianty známky (a smíšeného zoubkování vůbec) jako čs. předběžné či souběžné výplatní známky (alespoň autorům katalogu Merkur-Revue a ani dalším sběratelům, kterých jsem se ptal, známa nebyla). Nález je o to zajímavější, že jde téměř jistě o nefilatelistickou celistvost z běžného denního provozu.
A na závěr ještě jedna hezká vícenásobná frankatura. Firemní dopisnice Krasoumné jednoty pro Čechy byla odeslána 15.1. 1919 z p.ú. Praha 1 do Čáslavi. Poštovné 10 h bylo uhrazeno dvoupáskou rakouských spěšných známek 5 h s Řz 12 1/2 (Mi 220A), které zde byly provizorně použity jako čs. souběžné výplatní. Dvojnásobná frankatura této známky nepatří sice mezi rarity, ale rozhodně nejde o běžnou celistvost (zvláště pak na nefilatelistické zásilce).
–bp–Neobyčejné obyčejné tiskopisy (2)
V. SchödelbauerKaždý autor článku vždycky doufá, že právě jeho výtvor osloví sběratelskou veřejnost a přinese mu zajímavé reakce, ba dokonce snad i nové doklady či poznatky. Nutno říci, že zdaleka ne vždy se to daří. A autor, který dal do materiálu léta svých zkušeností a to nejlepší co měl v sobě spisovatelského i filatelistického, čeká marně a přemýšlí, co se vlastně děje. Bez zpětné vazby čtenářů si připadá jako volající na poušti. sebevědomější povaha si může myslet, že článek byl tak dobrý, že k němu není už co dodat, a doufat, že uvedené poznatky sběratelé použijí v praxi. I když to vypadá poněkud namyšleně, je to často pravdivé. Tato teorie se vám ale potvrdí jen nepřímo, když materiál, který jste dosud získával bez větších problémů, zmizí z trhu či výrazně podraží. Ale každý úspěch něco stojí.
Slabší nátury zase mohou mít pocit, že článek byl naopak úplně špatný až ostudný. Rád bych je uklidnil, takový případ není příliš pravděpodobný. Jednak obvykle redakce úplnou hloupost neuveřejní a jednak si můžete být téměř jisti, že by na vaši chybu nebo chyby někdo s chutí zareagoval. Je to jako v obchodě: skoro nikdo nepřijde pochválit prodavačku, že mu poradila dobrou knihu, ale běda, pokud například chybí pár listů...
Poslední možnost je nejčastější a bohužel nejméně přínosná. Článek není sice špatný, ale bylo by k němu možné mnohé dodat. Jenže čtenáři svou reakci tak dlouho odkládají, až se k ní nedostanou vůbec. Také redakce reaguje často se zpožděním... A tak se často jen točíme v kruhu dílčích poznatků a celek nám uniká. Ale takový už je sběratelský život.
Právě proto autora nejvíc potěší, když mu čtenáři pošlou konkrétní a sběratelským materiálem podložené poznatky, které rozšíří, doplní či potvrdí v článku nastíněné poznatky a vývody. Mně se to v poslední době poštěstilo u článku o Neobyčejných „obyčejných“ tiskopisech“. Pár sběratelů (např. F. Václav, T. Morovics či M. Černík) mi napsalo a hlavně poslalo zajímavé sběratelské doklady z období ČSR I. Některé z nich nakonec sice ani tiskopisy nebyly (spěšné známky v nich byly použity jako výplatní), ale přesto nepostrádaly na zajímavosti. Jiné byly zcela mimořádné a právě o ty bych se dnes s vámi rád podělil.
Začněme tím na pohled nejobyčejnějším. Tiskopis zaslaný 5.3. 1919 (I. TO) z Jablonce nad Nisou do heidelbergu (v německu) byl vyplacen známkou 5 h hradčany (sazba 5 h pro tiskopis do ciziny) a čs. spěšnou známkou 2 h, kterou byl uhrazen poplatek za přednostní doručení. Jde o zajímavý doklad toho, že spěšné známky byly nejspíš akceptovány i v Německu (na základě velmi těsných poštovních dohod s bývalým Rakousko-Uherskem, kde Německo mělo prakticky tatáž zvýhodnění a sazby jako korunní země). Tyto dohody nezanikly 28. říjnem 1918 a pošta podle nich fungovala i nadále. Zda však bylo s tiskopisem v Německu skutečně zacházeno jako s normální listovní zásilkou, nemůžeme na základě jednoho dokladu určit. Osobně si myslím, že ano, ale potvrdit to musí až další nálezy.
Další zásilka je mnohem exotičtější, i když do značné míry připomíná předešlou. Tiskopis byl odeslán 17.12. 1919 (II. TO) z Bratislavy až na vzdálenou Jávu, kam dorazil 20.2. 1920. Poštovné za tiskopis do ciziny bylo uhrazeno známkou 10 h Hradčany. Spolu s ní navíc odesilatel uhradil čs. spěšnou známkou 2h příplatek za přednostní doručení. V tomto případě se však domnívám, že zbytečně, protože nelze předpokládat, že by zcela ojedinělá praxe spěšných tiskovin, provozovaná v Rakousku-Uhersku a některých nástupnických státech, měla na Jávě nějakou odezvu. Jsem si téměř jist, že neexistovala ani žádná mezinárodní dohoda o akceptaci takových zásilek, a tak lze předpokládat, že s tiskovinou bylo naloženo stejně jako s jinými tiskovinami bez spěšných známek. Nepovažuji přitom tento tiskopis za filatelistický výrobek, odesilatel spíš nebyl správně informován a prostě vztáhl tuzemskou praxi i na zásilky do ciziny.
O vzácnosti a zajímavosti dobírkových tiskopisů z období Rakousko-Uherska jsme se podrobněji rozepisovali minule. Tento je s nimi na první pohled téměř identický. Zásadní rozdíl je ale v datu. Byl odeslán z Prahy do Plzně až 14.11. 1918, a jde tedy o čs. předběžnou celistvost. Zásilka obsahovala nejspíš knihy či časopisy a celkové poštovné činilo 58 h (21 h za tiskovinu do 350 g, 2 h za přednostní doručení, 25 doporučné a 10 h předložné dobírky). Obdobných dokladů, bezpochyby pravých, jsem obdržel několik, reprodukuji zde však jen tento. Ostatní jsou totiž buď přefrankovány, nebo jde jen o část obalu větší zásilky a přesné poštovné a typ zásilky nelze jednoznačně určit.
Velmi zajímavá je další zásilka. Jde o dobírkový tiskopis odeslaný asi začátkem r. 1920 (II. TO) z Prahy - Smíchova do humpolce. poštovné činilo celkem 77 h (5 h tiskopis do 50 g, 2 h za přednostní doručení, 50 h doporučné a 20 h za předložné dobírky). Zásilka patrně neobsahovala zboží, ale jen vyúčtování. Je rovněž poměrně neobvyklé, že jde o malou dopisní obálku. pokud se dobírkové tiskopisy dochovaly, jde většinou o výstřižky z přebalu balíčků nebo o přední strany velkých obálek.
V poslední ukázce nejde o tiskopis, ale o doporučené psaní do 20 g. Odeslané bylo 25.8. 1920 (IV. TO) z Horní Suché do Moravské Ostravy, tedy krátce po skončení plebiscitního období. Poštovné 185 h uhradil odesilatel známkami 5 h + 20 h + 2x75 h Hradčany a navíc i pětipáskou čs. spěšných známek 2 h, použitých zde ve funkci výplatních. Vznikla tak velmi dekorativní frankatura, která ale nutně nemusí mít filatelistický původ. Pro zbylé spěšné známky 2 h nebylo totiž příliš mnoho použití. Sazba za přednostní doručení sice tehdy činila 10 h a dala se uhradit pěti 2h spěšnými, sám jsem ale takovou frankaturu neviděl.
Ostatně se zdá, jako by přednostně zaslaných tiskopisů s lety spíše ubývalo. Zatímco v období 1918–1920 na ně občas ještě narazíme, z pozdějších let se mi jich dostalo do ruky jen pár. Chyběly i v ukázkách, které mi zaslali kolegové. Takže další domácí úkol pro vás, milí čtenáři. Třeba právě vy najdete něco, co by si zasloužilo publikaci. Mnoho štěstí a těším se na vaše reakce i nálezy.
V. SchödelbauerPřehled příležitostných razítek ČR v I. pololetí 2003
-red-1 Praha 012 - Hrad 1.1. 2003 10. výročí České republiky
2 Brno 200 / 10. výročí České pošty 1.-6.1. 2003
3 Praha 1 / 10. výročí České pošty 1.-6.1. 2003
4 Plzeň 1 / 10. výročí České pošty 1.-6.1. 2003
5 Olomouc 2 / 10. výročí České pošty 1.-6.1. 2003
6 Pardubice 1 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
7 Hradec Králové 2 2.-6.1. 2003 10. výročí České pošty
8 České Budějovice 1 2.-6.1. 2003 10. výročí České pošty
9 Český Krumlov 1 2.-6.1. 2003 10. výročí České pošty
10 Jindřichův Hradec 1 2.-6.1. 2003 10. výročí České pošty
11 Pelhřimov / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
12 Strakonice 1 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
13 Prachatice / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
14 Tábor 2 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
15 Písek 1 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
16 Břeclav 2 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
17 Hodonín 1 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
18 Žďár nad Sázavou 1 2.-6.1. 2003 10. výročí České pošty
19 Třebíč 1 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
20 Uherské Hradiště 1 2.-6.1. 2003 10. výročí České pošty
21 Zlín 1 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
22 Znojmo 1 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
23 Liberec 1 / 10. výročí České pošt 2.-6.1. 2003
24 Ústí nad Labem 1 2.-6.1. 2003 10. výročí České pošty
25 Ostrava 1 / 10. výročí České pošt 2.-6.1. 2003
26 Benešov u Prahy 2.-6.1. 2003 10. výročí České pošty
27 Praha 6 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
28 Kolín 1 / 10. výročí České pošty 2.-6.1. 2003
29 Praha 016 2.1. 2003 Denní razítko s erbem - logo pošty
30 Praha 016 2.1. 2003 Denní razítko s erbem - pošt. doručovatel č. pošta užívající razítko / text raz. datum užití
31 Praha 016 2.1. 2003 Denní razítko s erbem - pošt. dostavník
32 Praha 012 15. 1. 2003 Volba prezidenta České republiky, Pravda vítězí
33 Brno 1 19.1. 2003 Český a slovenský exil 20. století
34 Praha 012 24.1. 2003 Volba prezidenta České republiky, Pravda vítězí
35 Harrachov v Krkonoších 25.-26.1. 2003 IX. zimní sportovní hry zaměstnanců České pošty
36 Milostín 3.-14.2. 2003 Sv. Valentýn, 14.2.
37 Radenín 7.2. 2003 100 let, 1903 -2003 Radenín
38 Vysoké nad Jizerou 13.-21.2., 21.-28.11.2003 Český ski-klub Vysoké nad Jizerou / Svaz lyžařů České republiky / 100 let / 1903
39 Praha 012 28.2. 2003 Volba prezidenta České republiky / Pravda vítězí
40 Želeč u Tábora 31.3. 2003 1903 -2003 / 100 let pošty
41 Kraslice 9.-23.4. 2003 Velikonoční pošta
42 Praha 1 - Poštovní muzeum 18.4. 2003 Nejkrásnější poštovní známka roku
43 Jihlava 1 24.-27.4. 2003 II. česko-německá výstava poštovních známek, II. Tschechisch-deutsche Briefmarkenausstellung
44 Plzeň 1 25.-26.4. 2003 I. mezinárodní sběratelský veletrh a burza, Hobbymania 2003
45 Ostrava 30 25.-27.4. 2003 Motoršou Ostrava 46 Jihlava 1 25.4. 2003 II. česko-německá výstava poštovních známek, II. Tschechisch-deutsche Briefmarkenausstellung
47 Jihlava 1 26.4. 2003 Den mládeže - Tag der Jugend
48 Jihlava 1 27.4. 2003 80 let založení Klubu filatelistů v Jihlavě
49 Krnov 1 2.-17.5. 2003 90 let budovy pošty č. pošta užívající razítko / text raz. datum užití
50 Vyšší Brod 3.5. 2003 Setkání majitelů historických vozidel
51 Jilemnice 16.5. 2003 Filatelistická výstava - 20 let programu WWF
52 Praha 1 17.5. 2003 Otevření nové expozice, Poštovní muzeum
53 Zbůch 23.-25.5. 2003 750 let obce, 1253–2003
54 Praha 4 26.-28.5. 2003 10 Congress European Trade Union Confederation, Prague / 10 sjezd Evropské odborové konfederace, Praha 26.-29.5. 2003
55 Litomyšl 14.-19.6. 2003 Litomyšl, Svitavy, Choceň, 1. olympiáda s Orbitem pro děti České republiky
56 České Budějovice 1 14.6. 2003 Budějcké švejkoviny - slavnosti města
57 Praha 1 13.-14.6. 2003 Referendum o vstupu do EU / 13.-14.6.2003
58 Rakovník 16.6. 2003 Znovuotevření pošty
59 Tábor 2 20., 21. a 23.6. 2003 100 let elektrifikované tratě Tábor - Bechyně / 1903 -2003 / E 400-001
60 Pardubice 2 20.-22.6. 2003 Jubilejní národní sportovní hry zaměstnanců České pošty Nymburk
61 Praha 1 21.6. 2003 Poštovní muzeum (Liesler výstava)
62 Bechyně 21.6. 2003 100 let elektrické dráhy Tábor - Bechyně / 1903–2003
63 Cheb 2 21.6. 2003 Cheb - Marktredwitz, 120, 1883-2003
64 Horšovský Týn 25.-27.6. 2003 Josef Dobrovský, 1753
65 Plzeň 1 25.6., 21.-22.7 2003 European Championships
66 Svitavy 1 26.-29.6. 2003 European Meeting of Young Philatelists 2003 / Evropské setkání mladých filatelistů
-red-Razítko neznámé poštovny z Karpatalje
Juan E. Page, Alcorcón (Španělsko)Literatura eviduje téměř osmdesát míst Zakarpatské Ukrajiny, kde v některém období pracovala poštovna. Detailní přehled těchto míst a zde používaných razítek obsahuje výborná studie M. Ziky [1] ve Filatelistických statích č. 21. Jen čas od času je objeveno nové razítko z tohoto území, jako např. razítko z nádraží v nevickém, publikované ing. J. Tekeľem v roce 1994 [2].
Dnes ale mohu k seznamu zakarpatských poštoven přidat nové místo, které bylo podle mých informací dosud neznámé. Nalezené razítko je použito v období maďarského záboru 1939–1944. Maďarské jméno poštovny je GÁNYA, rusínsky ĂŔÍČ×Č, což je ekvivalent jména GANIČI užívaného pro danou obec za československé správy. Obec leží na řece Tarac blízko ALSÓNERESZNICE (Neresnice), vyúčtovacího poštovního úřadu poštovny. Nalezené razítko je běžného typu a nachází se na dopise zaslaném maďarskému konzulátu v Praze 28. září 1944, tedy pouhý měsíc před tím, než F. Němec přijel do Chustu.
Juan E. Page, Alcorcón (Španělsko)
[1] Zika, Michal: Poštovne na Zakarpatské Ukrajine 1902–1944. filatelistické state 21. Bratislava, ZSF 1987.
[2] Tekeľ, Jozef: Poštovňa Nevické, neznámy typ pečiatky. Slovenská Filatelia, 3.12. 1994.Nová zjištění o poštovních razítkách Zdic
Jan KlimSoustavné sledování vývoje poštovnictví určité oblasti nebo i jen jednotlivé pošty přináší někdy zajímavá zjištění, a to dokonce i po mnoha desítkách let. Sběratel se více a hlouběji seznamuje s historií zvolené lokality, jeho poznatky se tak rozšiřují a postupně zapadají do souvislostí. K jednomu z vděčných témat patří i razítka ze středočeských Zdic na Berounsku. Tento poštovní úřad patří v Čechách mezi nejstarší. E. Votoček datuje jeho vznik s jistou rezervou už do roku 1687. Zdice tehdy byly regionálním střediskem zdejšího panství. V rámci odlišného správního a hospodářského členění oblasti měla tato regionální střediska ve své době mnohem větší význam, než bychom dnes čekali, a jejich důležitost významně omezilo až začlenění někdejších panství do větších okresů v polovině 19. století. Pozdější rozvoj průmyslu a nové státoprávní uspořádání pak přinesly i řadu dalších změn. Ty spolu s rozvojem železnice přinesly i podstatné úpravy původní silniční i poštovní sítě, což se projevilo i na poštovních úřadech. Pošta, která byla na počátku 19. století strategickým komunikačním uzlem, mohla být o sto let později ospalou a nepříliš důležitou pobočkou, a naopak.
Asi sto let po vzniku pošty ve Zdicích (či spíše první zmínce o ní) začal zdejší poštmistr používat k označování místa vypravení zásilky černé jednořádkové razítko „VON ZDITZ“. První dosud známé použití je z roku 1796, což ho řadí mezi nejstarší poštovní razítka na našem území [4]. Podle Votočka mělo délku 24 mm a výšku 4 mm [2, str. 301] a je považováno za vůbec nejstarší razítko Zdic. Nedávno byl ale předložen doklad, který tyto poznatky zřejmě doplní. Jde o skládaný dopis, odeslaný 20.5. 1796 příbramským magistrátem do Soběslavi a vybavený informací poštmistra o výši zaplaceného poštovného (číslice „8“ provedená hnědou rudkou ve středu adresní části dopisu). Razítko na něm ale objevíme až při pozorné prohlídce (nejlépe při bočním nasvícení) v pravé horní části adresní strany. Řádkové razítko známého textu VON ZDITZ je totiž hluboce vtisknuté do papíru dopisu, ale jen v plasticky negativním provedení, tj. bez razítkové barvy. Jeho délka činí 26 mm a výška 4 mm; je tedy delší než votočkem uváděné razítko. Mohlo by sice jít o nález jiného, dosud neznámého razítka, domnívám se však, že jde o totéž razítko (stejný typ písma i jeho výška). Rozdíl v délce může být způsoben roztažením či stažením papíru, resp. menší úpravou razítka (pokud by bylo např. jen sezazeno do řádky z jednotlivých liter, mohlo ke změně délky dojít při jeho opravě či čištění).
Zajímavější je, že razítko nemá barvu. Tento způsob vtisku razítka do papíru bez použití barvy byl v průběhu 18. a 19. století běžně užíván v úřední i soukromé sféře (různá razidla, erbovní či firemní znaky a adresy, „suché“ pečetě atp.) a byl v té době občas využit i v poštovnictví. Taková „slepá“ razítka jsou známa např. z Itálie, v českých zemích by ale šlo o první mně známý doklad. Razítko jsem proto pečlivě prozkoumal, nebo? někdy se u starých a špatně chráněných dokladů setkáváme s takřka bezbarvými otisky razítek, u nichž téměř úplně zoxidovala původní barva (obvykle červená). Zdická pošta navíc červenou barvu později používala (doloženo od roku 1823 u řádkového razítka „ZDITZ“) [2, str. 301]. V našem případě však nejsou ve vtištěných písmenech vůbec žádné stopy po barvě. Dopis je navíc ve velmi dobrém stavu a perfektně se na něm dochovala i mnohem zranitelnější číslice 8, provedená málo stálou hrudkou. Vtisk razítka byl tedy asi skutečně proveden bez použití barvy, ale podle jediného dokladu nelze rozhodnout, zda šlo o jednorázové provizorium (poštmistrovi došla barva nebo ji prostě neměl při ruce) nebo o zavedenou praxi. Z obdobných případů v cizině však víme, že se pro špatnou viditelnost a čitelnost „slepá“ razítka pro označování dopisů neujala, takže i u Zdic mohl být vývoj obdobný. Chybějící barva byla přitom nejspíš i důvodem, proč bylo toto razítko objeveno tak pozdě. Nejslavnějším ze zdických razítek je ale ozdobné kombinované razítko s obloukovitým ZDITZ nad vodorovným datovým údajem a s ozdobnými prvky (dvojice vícenásobných kružnicových výsečí, umístěných symetricky nad datem, a krátké ratolesti v rozích vedle data). Podle Votočka je razítko pod datem ohraničeno vodorovnou linií tvořenou třemi úsečkami (dvě kratší po stranách, delší ve středu [2, str. 301, obr. 121], E. Müller ve své základní práci pak uvádí jen jednu tečkovanou linii [2, str. 53, obr. 176]. Oba ale shodně datují první použití tohoto razítka do roku 1846. Zásilky s jeho otisky jsou zvláště na dopisech frankovaných známkami mimořádně oblíbené. Razítko se používalo velmi dlouho (patrně až do r .1871) a nacházíme ho tedy na známkách I. až VI. rakouské emise. Z pozdějších let jeho používání jsou známy i otisky razítka bez kružnicových výsečí. I když by se mohlo zdát, že o tomto populárním razítku již víme vše, není tomu tak. To potvrzují i objevy tří listovních zásilek, které nejen posouvají jeho vznik před dosud uváděný rok 1846, ale překvapivě dokazují, že razítko, jak jej známe, je vlastně jen fragment jiného, staršího razítka.
Prvním dokladem je velmi dobře dochovaný peněžní dopis, odeslaný 31. října 1843 ze Zdic do Jaroměřic. Dopis byl po přepočítání vkládaných peněz předpisově (dvě jazykové chlopně vycházející z kratších stran zadní strany dopisu proti sobě) uzavřen na poště, a to dvojicí pečetí s otiskem poštovního pečetidla. V levém spodním rohu adresní strany poštmistr připsal údaj o výši zasílané peněžní částky (14 zlatých a 16 krejcarů) a potvrzení o uhrazení poštovného v celkové výši 21 kr. Toto porto však doručovací pošta nepovažovala za dostatečné a chybějící sumu 3 kr. (poznámka v levém horním rohu) ještě penalizovala dalšími 3 kr. (číslice 6 hnědou rudkou vlevo od razítka). Poštmistr ve Zdicích dále dvakrát křížem proškrtl adresní stranu, zásilku orazil denním razítkem ZDITZ a pod něj otiskl ještě pomocné razítko „Franco“. Jak je z vyobrazení denního razítka zřejmé (viz 1. str. obálky), neznali jsme dosud celou spodní třetinu někdejšího razítka. Jeho původní kruhový tvar ohraničovaly dole dvě vavřínové ratolesti, navazující ve spodní obvodové části na poštovní trubku. Obloukovitě je nad trubkou umístěn letopočet, na jeho bocích kružnicové výseče*, obdobné jako v horní části razítka. Mezi letopočet a název měsíce byl umístěn ještě další výzdobný prvek miskovitého tvaru, podélně prorytý krátkou klikatkou. Datová část nese údaj „31. 0cto(ber) 1843“ – 31. říjen (poslední číslice „3“ je otištěna jen nezřetelně, datum ale potvrzuje obsah dopisu).
Druhý dopis je adresovaný do Příbrami (vyznačené porto „6“) a má otisk téhož razítka v levém horním rohu. Datum je nastaveno na „25. Nov.(ember) 1843“ – 25. listopad, číslice „3“ má opět slabší otisk.
Třetí dopis, odeslaný ex offo do Příbrami, má totožné razítko v pravém horním rohu adresní strany s datem „3. April 184“ – 3. duben (obr. viz 1. strana obálky). Letopočet zde již postrádá poslední číslici, z obsahu je ale zjevné, že jde o rok 1844.
Výrazně ozdobné kruhové razítko ZDITZ bylo sice velmi dekorativní, ale z konstrukčního hlediska asi složité a křehké. Vyrobeno bylo zřejmě z mosazi, tak jako téměř všechna starší razítka. Časové údaje a přinejmenším část ozdobných prvků (viz občasná nepřítomnost kružnicových výsečí) přidržovaly ve vnitřní ploše razítka šroubky na jeho obvodu. Manipulovat se s nimi muselo jak při změně data, tak při čištění razítka. Zde se však jinak pečlivý výrobce zřejmě dopustil nepřesnosti, když osadil za letopočet o více než 1 mm širší kružnicovou výseč, a na poslední číslici letopočtu tak zbylo méně místa. To je patrné už na „utopené“ číslici „3“ v případě prvních dvou dopisů. Následné litery číslic („4“ a možná i další) se už asi do otvoru nevešly (viz dopis z dubna 1844). A tak možná právě při snaze vsadit číslici do razítka razantněji mohlo dojít ke zlomení či jinému výraznému poškození jeho spodní části.
Poštmistr razítko nevyhodil (bylo jistě drahé), ale pokusil se z něho zachránit, co se dalo. Poškozenou část nejprve odstranil jen „nahrubo“, a to nejspíš tak, že olámal spodní část zhruba do podoby dosud známých otisků. Razítka z konce 40. let mají linii pod názvem měsíce ještě silnou a zůstala zde patrná i horní část pravé spodní kružnicové výseče. Typický otisk takto nouzově upraveného razítka vidíme na dopise ex offo odeslaného 2. května 1848 do Příbrami (letopočet zde lze zjistit již jen z obsahu dopisu). Později proběhla ještě další úprava, při které byly zbytky dřívějších ozdobných prvků pod údajem udávajícím měsíc opilovány do tenké linie. U zřetelnějších otisků razítka se tak okrajové zbytky násobných kružnic jeví jako linie bodů [1], na otiscích méně zřetelných pak jako linie tří úseček [3]. Názorně nám to dokládají dopisy z roku 1857, frankované známkami první rakouské emise.
Velmi zajímavé je vyobrazení poštovní trubky v dolní části zdického razítka (viz 1. str. obálky). Tím se vřazuje do velmi malé (a sběratelsky nesmírně populární) skupiny poštmistrovských razítek s tímto vyobrazením. Z místních (řádově nejnižších pošt) je v českých zemích použití trubky známo pouze na razítku Mnichova Hradiště, na Franco razítku Čimelic a na rekomandačních razítkách Čimelic a Jablunkova.
Nový objev posouvá jinam i typologické zařazení razítka ZDlTZ. Jeho mladší upravenou podobu dosud řadil E. Müller do nevelké samostatné skupiny zvláštních tvarů [1, str. 53], kde může zůstat i po zjištění původní podoby. Typologické určení původního tvaru v rámci Votočkova systému se však mění z „ozdobné obloukové“ na „ozdobné kruhovité“ a můžeme je přiřadit k dosud jedině známému Vrbnu (WüRBENTHAL) z roku 1850. Jeho razítko Votoček přiřadil poněkud rozpačitě a nesystémově ke skupině razítek němých [2, str. 53–54, D10], takže jen kvůli němu se skupina D jmenuje „Razítka němá – zvláštních tvarů“ [2, str. 36]. V tomto členění by naše razítko ZDlTZ neslo označení D13. Systémově správnější by však bylo vytvoření samostatné osmé skupiny „H – kruhovitá“, do níž by patřilo zmiňované starší razítko ZDlTZ (H1) a Vrbno (H2). To je však spíš podnět pro nového zpracovatele naší nejstarší razítkové produkce.
Jan Klim
Literatura:
[1] Müller, Edwin: Handbook of the Prestamp Postmarks of Austria. Vienna, 1960.
[2] Votoček, Emil: Česká poštovní razítka od nejstarších dob do roku 1918. Monografie československých známek, díl 13. Praha, 1975.
[3] Votoček, Emil: Česká poštovní razítka od nejstarších dob do roku 1918. Monografie československých známek, díl 14. Praha, 1978.
[4] Votoček, Emil: Dodatek k 13. a 14. dílu Monografie. Praha, 1982.
Poznámka: * Spodní výseče jsou o něco menší než ty v horní části (a pravá je o něco větší než levá). Všechny zjevně vznikly rozřezáním válečku, jehož podstava byla soustružením proryta do soustředných kružnic (otisk obdobného válečku byl užíván na počátku známkového období v Počátkách jako němé razítko ke znehodnocování známek).
Obr.: Razítko z r. 1796 popsané ve Votočkovi (vlevo) a slepé razítko z r. 1796 (vpravo)Brněnská nádražní restaurace
ing. V. FilipZmizelou podobu našich měst lze často nalézt již jen na dobových pohlednicích. Dnes chci čtenářům představit brněnskou nádražní restauraci, jak si ji asi většina z nich již nepamatuje. Po roce 1840 byla postavena nová pozdně empírová budova bměnského nádraží, kterou známe v původní podobě jen z archivních dokumentů. V letech 1903-04 pak byla secesně přestavěna architektem Nebehostenym. Během druhé světové války však bylo nádraží silně poškozeno, jeho západní věž zcela zničena a už neobnovena. Honosně přestavěná budova nádraží ovšem neměla jen vznosné a zdobné exteriéry, ale také mimořádnou úroveň většiny interiérů určených pro cestující veřejnost. Pamatováno bylo také na služby a do povědomí Brňanů vešla zejména prostorná restaurace na západní straně nádraží. Hlavní sál restaurace měl zhruba 200 míst k sezení, další návštěvníci mohli pak využít prostornou zasklenou terasu nebo další terasu otevřenou do prostoru před nádražím. Pamětníci vždy oceňovali vysokou úroveň zdejších služeb, ba dokonce řadili restauraci k nejluxusnějším ve městě. samozřejmostí byla vynikající kuchyně či stříbrné stolní náčiní, zasklená terasa byla vybavena nábytkem firmy Thonet. Čistotou zářící ubrusy, kvalitní nábytek, parketová podlaha a vzorně ustrojený personál – to vše na nás hledí z dobových pohlednic.
Obr.: Brněnské nádraží těsně po secesní přestavbě a jeho restaurace v době, kdy ji měl v pronájmu Stephan Bogyi.
Nádražní restaurace si svou úroveň udržela i v době první republiky, pouze ve 20. létech se v interiéru velkorestaurace vyměnil nábytek. Po znárodnění pohostinství však došlo k jejímu rychlému úpadku. Stala se jednou z prvních restaurací, které v Brně začaly využívat formu samoobsluhy. Stylový nábytek nahradily plastové židle a umakartové stoly a služby zaměřené na objem místo na kvalitu přetrvaly až do konce osmdesátých let. V té době byla nádražní restaurace v rámci celkové rekonstrukce nádraží (orientované k výročí 150 let Severní dráhy) upravena znovu na restauraci vyšší třídy, původní úrovně však zdaleka nedosáhla. Zaniklou podobu nádraží i známé restaurace zachytila ve své době řada pohlednic, z nichž několik vyobrazujeme.
Celkový pohled na interiér nádražní restaurace z období první čs. republiky.
ing. V. FilipNovoroční pozdrav čs. vojáků na Rusi.
–jd–Různou korespondenci našich vojáků, kteří během 1. světové války přeběhli na ruskou stranu a pak vstoupili do legií, nacházíme ve sbírkách či na burzách relativně často. Většina z nich však pochází až z let 1917–1920. Dokumenty z let předchozích jsou podstatně vzácnější. Proto srdce sběratelů jistě potěší čs. pohlednice vytištěná našimi vojáky v Rusku už koncem roku 1916. Na obrazové straně je motiv hustiského bojovníka s úryvkem hymnu „Kdož sú boží bojovníci...“. Ruský text volně přeloženo uvádí, že jde o otevřenou zásilku českých strážců (vojáků) Jana Žižky v ruské carské armádě. Pohlednice s novoročním přáním a razítkem polní pošty byla zaslána 3.1. 1917 do Semipalatinska Arnoštu koutnému, rovněž čs. vojáku – legionáři. –jd–Tajemní svobodní zednáři a jejich dekorace
Čestmír FraněkPojem svobodní zednáři je většinou spojen s vědomím, že jde o tajný spolek, a o jejich samotném poslání a činnosti se ví málo. Širší veřejnost i faleristé postrádají objektivní informace a jejich zvědavost bývá zaujatá a znepokojená, vždycky spojená s obezřetností, která pramení z minulého období, kdy bylo zednářství u nás zakázáno.
O činnosti svobodných zednářů se můžeme dozvědět z literatury, kterou psali samotní zednáři i jejich odpůrci; například zednářský činitel Alfons Mucha, Z. Gintl, F. Mašláň a další. V krásné literatuře o nich píše Karolina Světlá ve své knize Zvonečková královna, Josef Svátek v knížce Sedláci u Chlumce, Karel Sabina v románu Synové světla a ze zahraničních autorů například Lev Nikolajevič Tolstoj v díle Vojna a mír, dále Johann Wolfgang Goethe, Alexandr Dumas st., Guy de Maupassant a mnozí jiní.
Všichni se shodují v tom, že toto hnutí vzniklo v roce 1717, a to v Anglii. Tehdy byla vytvořena velelóže spojením čtyř londýnských lóží a prvním velmistrem se stal Anthony Sayer. Za patrona svobodných zednářů byl vybrán sv. Jan Křtitel.
James Anderson uvádí, že kořeny zednářského sdružení jsou v činnosti středověkých stavitelů chrámů a kamenické cechovní organizace, kteří se původně zabývali uchováním pracovních tajemství a stavebních metod, předáváním zkušeností a spoluprací při uzavírání smluv s podnikateli, ale též sociálním zabezpečením členů stavebních svazů. Už v průběhu druhé poloviny 17. století se tak vedle kameníků a zedníků stali členy lóží nejen někteří podnikatelé a obchodníci, ale také příslušníci šlechty a učenci.
Původní zednářský program byl neobyčejně progresivní, humánní a ušlechtilý. Šlo o společenství čestných a svobodných osob, podnícené ideálem tolerance a bratrství, toužící uskutečnit ideál tolerance a bratrství v celém světě a usilující o osobní a společenský pokrok. Je zakořeněno v tradici včetně používání jazyka symbolů, který je odvozen od stavitelského umění. Příslušníci lóže museli zachovávat poslušnost a mlčenlivost o jednání lóže, podřizovat se její hierarchií, ctít cechovní symboly i rituály.
Byly formulovány nejen ideové cíle, nýbrž i nezbytné organizační zásady hnutí. Příslušníci zednářského sdružení se nazývají bratry a jsou rozděleni na učně, tovaryše a mistry. Místo, kde má lóže sídlo, se nazývá Orient. Předepsaným oděvem při setkáních byl cylindr, frak a bílé rukavice.
V čele lóže stojí mistr lóže se dvěma dozorci, dalšími hodnostáři jsou mistr-předchůdce, tajemník, řečník, pokladník, dveřník, strážce, hospodářský almužník, samaritán a knihovník. Podobu lóže vytváří půdorys tvořící obdélník, směřující od západu k východu. Mistrovu hodnost vyznačuje kladivo a odznak, který má podobu úhloměru. Bližší údaje o obřadech a vybavení lóže by vyžadovaly obšírnější pojednání. I když jsou mi tyto důvěrně známé, nepovažuji za vhodné je zde, i s ohledem na rozsah článku, uvádět. Snad lze jen stručně říci, že za základ je považováno zednářství OBŘADU JÁNSKÉHO, které je třístupňové a propaguje všeobecnou humanitu a morálku. Druhá soustava je SKOTSKÝ RIT, který je třicetistupňový a zabývá se hlouběji samotnou osobností svobodného zednáře. EGYPTSKÝ SYSTÉM, který je považován za okultní a který měl dokonce devadesát sedm stupňů, pravděpodobně již zanikl. Za zmínku stojí existence mezinárodní židovské zednářské organizace, která vznikla v USA v roce 1843.
Pokud jde o symboliku, která se také objevuje na zednářských dekoracích, vycházel James Anderson z někdejších pomůcek stavebníků, a tak se tam dostaly zednické kladívko, úhloměr, kružidlo, olovnice, zednická lžíce, dláto, bílá zástěra, také však bible a kordík. Mimo tyto symboly se na dekoracích objevuje také pěticípá hvězda. Ke svobodným zednářům se nedostane každý. Ze skutečnosti, že patřili k duchovní avantgardě, těží svobodní zednáři dodnes. Každý, kdo je po roční zkušební době přijímán, musí mít ručitele a musí se zdát vhodným i ostatním členům lóže. Vzhledem k elitářským pravidlům pro přijetí se svobodnými zednáři často stávají především muži z „horní vrstvy“. Zednáři ale odmítají tezi „obchodního zednářství“, podle níž mezi sebou navazují členové lóže především obchodní kontakty. K tomu spíš slouží jiné pánské kluby, nikoliv jejich společnost.
Nejdříve se zednářství rozšířilo do Francie, a to v roce 1725. O tři roky později do Španělska, v roce 1732 do Ruska. Následovaly další země: Itálie – 1733 (a snad již i v Čechách), Holandsko – 1734, Švédsko a Portugalsko – 1735, Čechy (prokazatelně) – 1741, Rakousko – 1742, Maďarsko a Dánsko 1743, Norsko – 1749, Finsko – 1758, Jugoslávie – 1759, atd. Rozšířilo se pak i do Severní Ameriky, Afriky a Asie, zatímco v Austrálii se objevilo až po roce 1800. Podle některých pramenů existovalo v roce 1740 na celém světě již 115 lóží a v roce l908 dokonce 2000 lóží s 300 000 členy.
Rozmach zednářského hnutí lze spatřovat především v příhodné době zrodu. Ve Francii patřili k zakladatelům například Denis Diderot, Voltaire anebo Jean-Jacques rousseau, dále v určité době svého života byli členy i Robespierre, Marat, Danton. Podobně v německu byl svobodným zednářem Gotthold Ephrazim Lessing, Johann wolfgang Goethe a další. Málo známé je, že svobodným zednářem byl i známý Giacomo Casanova, který popisuje své zkušenosti ve svých pamětech. V rakouské monarchii byli členy hnutí Josef Haydn či Wolfgang Amadeus Mozart. zakladatelem údajně první zednářské lóže v Praze (už 24. června 1726) měl být hrabě František Antonín Špork, jenže o tom neexistují dostatečné důkazy.
Prokazatelně první zednářská lóže v Čechách tedy byla založena až v roce 1741 v Praze. Původně neměla žádný název, teprve později ji nazvali „U tří korun“, potom byla přejmenována na lóži „U tří hvězd“ a posléze v roce 1763 na lóži „U tří korunovaných hvězd“. Původně pracovala podle skotského ritu, později přešla na obřad janský – třístupňový. Ve stejné době jako v Praze byla založena další, tzv. vojenská, zednářská lóže v Litoměřicích, v roce 1770 vznikla v Praze druhá lóže „U tří sloupů“, v roce 1772 lóže „U poctivosti“, o tři roky později „Kazimír u devíti hvězd“, v roce 1783 lóže „Pravda a jednota“ a „Union“. V tomto období vznikla v Praze dokonce i ženská lóže „U tří korunovaných srdcí“. Mimo Prahu existovala od roku 1782 v Brně lóže „U vycházejícího slunce“, kterou doplnila později druhá z lóží s názvem „U pravých a sjednocených přátel“ (1784). V Těšíně působila od roku 1778 lóže „U tří trofejí“ a v Opavě byla vytvořena lóže „Pythagoras“. Mincovna Bratislava, která používala značku I (ISTROPOLIS), což značí starořecké pojmenování řeky Dunaje, mimo jiné také razila různé zednářské dekorace, jejichž přehled uvádím níže:
1869 – Medaile zednářské lóže „PRAVDA“
1872 – Medaile zednářské lóže „MLČENLIVOST“
1874 – Emailový návěšek zednářské lóže „BUDOUCNOST“
1874 – Medaile zednářské lóže „SOKRATES“ (dvě varianty)
1875 – Medaile zednářské lóže „SCHILLER“
1875 – Odznak zednářské lóže „U TŘÍ HVĚZD“
1877 – Medaile zednářské lóže „PŘÁTELSTVÍ“
1877 – Medaile zednářské lóže „COLUMBUS“
1888 – Medaile zednářské lóže „U VĚRNOSTI“
1897 – Medaile k 25. výročí zednářské lóže „MLČENLIVOST“
Na počátku 20. století se projevovaly snahy o oživení zednářského hnutí nejen v Čechách, nýbrž po celé Evropě a ostatních kontinentech. V Československu pracovala např. pražská lóže „Jan Amos Komenský“, „Dílo“, „Josef Dobrovský“, „28. říjen“, „Týn“, „Fügner“, „Šafařík“ a další. Vznikly též lóže na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině (v Žilině, Užhorodě, Banské Bystrici, Bratislavě nebo v Košicích). V Čechách později přibyly lóže v Mostě a Táboře. Mezi významné členy jednotlivých lóží patřili např. Alois Rašín, Edvard Beneš, Jan Masaryk, Jiří Stříbrný, Alfons Mucha, Jan Slavíček, Jaroslav Kvapil, Viktor Dyk a jiní. Každý člen při přijetí do lóže dostal nové „zednářské“ jméno. Třeba cho? prezidenta Beneše se jmenovala Bílá holubička.
Zednářské hnutí mělo od samotného počátku svého založení a působení řadu protivníků. Mezi jejich nepřátele patřili feudální monarchové se svou mocnou oporou, katolickou církví. Prvním z nich byl už Ludvík XV., později tuto linii přijal oficiálně i Vatikán. Papež Klement XII. vydal bulu, v níž, pod hrozbou exkomunikace, zakázal všem katolíkům vstup do zednářských lóží. Podobně si počínali i jeho nástupci, posledním byl v roce 1884 papež Lev XIII. nejzaníceněji brojili proti zednářům jezuité. Odpůrkyní svobodného zednářství byla i Marie Terezie, která zednářství zakázala. Paradoxem ovšem bylo, že její syn, pozdější císař Josef II., se zednářstvím tajně koketoval. Pozdějším zapřísáhlým nepřítelem zednářského hnutí byl také Adolf Hitler, který vyjádřil svůj záporný postoj ve své knize „Můj boj“ v 11. kapitole nazvané „Národ a rasa“, a tak bylo po převzetí moci nacisty toto hnutí v Německu zakázáno. Podobná situace vznikla i v Moskvě, a tak zednářství bylo v Sovětském svazu nejen zakázáno, ale i tvrdě pronásledováno.
V Československu pracovalo zednářské hnutí až do doby Mnichova. Po skončení 2. světové války byla činnost zednářů krátce obnovena (do roku 1948) ve Velké národní lóži československé. Hnutí používalo i svou hymnu, kterou složil Jan Zych:
Na prahu dávných svatých zasvěcení.
Myšlenko vstaň do věků se nes.
Buď silou, která světy v ráje mění
a kouzlem krásy stoupá do nebes ....
V povědomí veřejnosti je mylně rozšířen názor, že zednářství je tajnou organizací. Správnější je spíše konstatování, že je organizací neveřejnou, tedy výběrovou, která nemá příliš zájem o popularitu. Pokud jsou ještě vžity některá znamení, dotyky a slova, podle kterých se svobodní zednáři poznávají, tak je lze chápat jako tzv. vnitřní opatření proti vniknutí nepovolaných do jejich řad. Zednářství bylo u nás obnoveno na přelomu let 1989 a 1990 a pracuje dodnes.
Toto hnutí bylo širší veřejnosti připomenuto výstavou „Svobodní zednáři“, která proběhla v letohrádku Mitrovských v Brně od 19.6. do 16.8. 1992. faleristický materiál byl zapůjčen ze sbírek historického muzea města Vídně a Zednářského muzea zámku Rosenau v Dolním Rakousku. Bohužel zde nebyla žádnou dekorací zastoupena Československá republika. Další výstava „Svobodné zednářství“ proběhla ve dnech 21.10. až 17.11 .2002 v Obecním domě v Praze a byla realizována spojenými silami Laického akčního střediska z Valonského Brabantska společně s belgickým Zednářským muzeem za podpory Lože Řetěz spojení – Praha a Velký Orient Český. Pokud se na některé aukci výjimečně objeví zednářské dekorace, pak jde převážně o materiál z období předmnichovské republiky nebo materiál zahraniční, například z Anglie. Osobně neznám případ, že by se zde např. objevila některá dekorace z období po roce 1990 (ČSSR, ČSFR nebo ČR).
Mohou se ale objevit dekorace, které jsou zaměňovány za zednářské a to obvykle z neznalosti. Jde zejména o A.M.O.R.C. Antiquus Mysticus Ordo Rosae Crucis – Starý Mystický Řád Růže a Kříže, který zahájil u nás svoji aktivitu rovněž v roce 1990. Rosekruciáni se objevili na veřejnosti poté, co vyšla v roce 1614 v Evropě kniha „Fama Fraternitatis“. V dřívější době se jmenovali „Giordanisté“ podle Giordana Bruna, též se nazývali „Jazyková akademie“, „Němečtí přátelé Boha“, „Čeští bratři“, atd. Jejich kořeny je možno vysledovat až do časů krále Achnatona (Amenhotepa IV.) a jeho škol moudrosti. Řád rovněž těží z tradice, že jeho členy či sympatizanty byly i takové osobnosti jako Isaac Newton, Jan Amos Komenský, Francis Bacon, Johannes Kepler, Benjamin Franklin, Immanuel Kant a další. V úzkém spojení s Řádem byla též královna Alžběta I., Napoleon a Goethe. Tento Řád ovšem nemá nic společného se svobodnými zednáři. Z historického hlediska je jisté, že jakákoliv získaná zednářská dekorace má své místo ve sbírce, zvláště jde-li o lóži z území bývalého Rakouska-Uherska nebo Československé republiky.
Zednářské dekorace se bohužel objevují na aukcích různých společností jen velmi zřídka a také jejich získání ve specializovaných obchodech nebývá vůbec snadné, protože je o ně zvýšený zájem a jen málokterý sběratel se jich zbavuje.
Čestmír Franěk
Dekorace brněnské zednářské lóže „Cestou světla“ z roku 1926.
Řád pražské zednářské lóže „Pravda vítězí“.Předchůdci perfinů – ochrana známek před zcizením
V. MünzbergerPřed časem se mi podařilo získat dopis (obr. 1), o kterém jsem se domníval, že je možné jej považovat za nepříliš známý, ale platnými předpisy posvěcený doklad předchůdce perfinů na území rakousko-uherské monarchie. Problém byl, jak tuto domněnku prokázat. Mnozí odborníci na poštovní historii se totiž spíše přikláněli k názoru, že se o předchůdce nejedná. Teprve doc. Jozef Tekeľ mne upozornil na článek V. Maxy, který š?astnou náhodou dává na tuto otázku zcela jasnou odpověď.
Jedná se o článek „Ochrana známek před zcizením“ uveřejněný v katalogu oblastní výstavy PRAHA 76. Tento článek jsem sice již kdysi četl, ale nevzpomněl si na něj. V následujícím příspěvku se pokusím stručně shrnout základní poznatky z této oblasti a připomenu některé důležité informace uveřejněné ve výše zmíněném článku. V závěru se pokusím objasnit, proč lze dopis z obr. 1 považovat za skutečného předchůdce perfinů.
Z angličtiny převzatý pojem „perfin“ vznikl zkrácením slov „perforated initials“ a naší sběratelské veřejnosti je již většinou znám, a to zejména díky jeho popularizaci významným filatelistou Vojtěchem Maxou. Perfinování známek za účelem ochrany tohoto druhu cenin proti zcizení, zejména obslužným personálem v soukromých firmách, poprvé prosadil Joseph Sloper v Anglii v roce 1868. Oficiální povolení používat perfinované známky soukromými firmami v poštovním provozu povolila rakouská pošta od 4. dubna 1877. Později (2. července 1886) bylo toto povolení rozšířeno i na celiny.
Nikoho jistě nepřekvapí skutečnost, že majitelé firem se s drobnými krádežemi poštovních známek museli potýkat již od samého počátku. Poplatek 3 krejcary za běžný dopis v době vydání prvních známek představoval již dost peněz na to, aby např. poslíčkům stálo za to pokusit se strhnout známky ze zásilek a „výhodně“ je zpeněžit. Drobným krádežím známek jistě nahrávaly i různé možnosti zpětného odkupu nepoužitých známek poštou. Na filatelistických výstavách i v aukčních katalozích se objevují dopisy, na kterých jsou známky znehodnoceny nejen denními poštovními razítky, ale navíc také částí firemního razítka (často čočkovitého tvaru v modré barvě). Tato razítka většinou obsahovala název firmy a její sídlo. Majitelé firem předpokládali, že takto „znehodnocené“ známky nebudou přitahovat nenechavce a budou tak jen těžko prodejné. S ohledem na příbuzný důvod těchto opatření považují sběratelé perfinů takové doklady za předchůdce perfinů. Typickým dokladem je dopis s tříbarevnou frankaturou známek 1. vydání pro Lombardsko - Benátsko, na kterém je razítko italské firmy „VINCo Q.GIACo CANCIANI / UDINE“ umístěno přes známku 45 c (obr. 2; převzato z katalogu výstavy WIPA 2000).
Vojtěch Maxa ve výše zmíněném článku ale uvádí i další ochranné opatření, které je možné považovat za předchůdce perfinů - ruční přepis známek. Maxa zde také uvádí důležité odkazy na příslušné předpisy rakouské pošty, a proto z jeho článku cituji:
„Některé firmy (a snad i soukromé osoby) si počínaly jinak: adresu napsaly tak, že část iniciály oslovení vedla přes známku. Při tehdejším ozdobném způsobu psaní to nebylo nesnadné. Pokud mohu soudit z toho, co jsem viděl, byl tento druh ochrany známek méně rozšířen. A je to logické: používat firemní razítko bylo snazší a rychlejší.
A jak na to reagovala rakouská pošta? Dlouho to mlčky trpěla, až ve věstníku č. 24 z 18. června 1860 vyšlo nařízení, jež upozorňovalo, že někteří odesilatelé přepisují známky částí adresy, a vyzývalo poštmistry, aby takové zásilky oráželi podle předpisu denním razítkem. Domnívám se, že toto nařízení bylo vydáno poté, kdy některý poštmistr odmítl předem znehodnocené známky uznat a spor bylo nutné řešit. Nařízení dále ukládá poštmistrům, aby s jeho obsahem byla seznámena veřejnost tiskem.
Přepisování známek se skutečně příliš neujalo, protože věstník č. 14 z 11. dubna 1863 připomíná nařízení z 18. června 1860 a zdůrazňuje, že povoleno je jen přepisovat známky částí adresy, ale nikoliv je orážet firemním razítkem. Takto znehodnocené zásilky měly být považovány za nevyplacené a zatíženy doplatným.“
U kompletních dokladů, na kterých jsou známky částečně znehodnocené firemním razítkem, nemáme většinou problém rozhodnout se, zda je zařadit do sbírky předchůdců perfinů nebo ne – prostě razítko tam buď je nebo není. Určité pochybnosti můžeme mít, když se razítko jen těsně dotýká nalepené známky. U smytých známek bychom mohli mít pochybnosti u takových exemplářů, na nichž chybí by? alespoň část poštovního razítka. V tom případě by se totiž mohlo jednat o výjimečné použití poštovní známky namísto fiskální ceniny. Za zcela samostatnou kapitolu považuji posuzování předchůdců perfinů na celinách a v tomto příspěvku se jím nezabývám.
Rozhodnutí o tom, zda se jedná o ruční přepis známky, který lze kvalifikovat jako předchůdce perfinů, je v praxi mnohem obtížnější, než je tomu u firemních razítek. Jak je patrné z citovaného článku, takové doklady se vyskytují zřídka a navíc bychom měli jednoznačně vyloučit případy, kdy známka mohla být přepsána nahodile či z jiného důvodu. Je zřejmé, že i při nahodilém přepisu musela být známka na dopis nalepena dříve než byla napsána adresa (nebo oslovení), nicméně je třeba, aby doklad, který hodláme označit jako předchůdce perfinu, působil dostatečně věrohodně. Při posuzování musíme proto vyloučit různé dodatečné poznámky na celistvosti nebo dokonce i úřední poštovní záznamy, jimiž mohla být známka poznamenána (např. při přepravě vlakovou poštou).
Vra?me se nyní ke zkoumanému dopisu (obr. 1), který byl odeslán 17. listopadu 1862 (napsán byl o den dříve) firmou S. Lochner z Prahy, o čemž svědčí nejen otisk firemního razítka v horní části adresní strany, ale i rukopisný záznam na zadním okraji přebalu. Dopis byl opatřen známkou, která je umístěna netypicky v levém horním rohu zásilky. Jedním z důvodů byl zřejmě záměr pisatele „přepsat“ tuto známku částí adresy a tím ji znehodnotit pro eventuální další použití či zneužití a tak ji ochránit před odcizením ještě dříve, než bude dopis podán na poště. Z přiložené ukázky jasně vyplývá, že se nemůže jednat o jakýsi náhodný přepis ani jiný úřední záznam, nebo? známka byla pečlivě a silně přepsána (vlastně přeškrtána).
Na otázku, zda dopis vyobrazený na titulní straně lze skutečně považovat za předchůdce perfinu, podává Maxův článek takový důkaz, jaký málokdo z nás mohl očekávat, dokonce ani sám autor ne. Klíčové jsou totiž doprovodné ukázky k Maxově textu, kde jako jeden ze známých příkladů firemních razítek umís?ovaných přes známku, je uvedeno razítko firmy „* S. LOCHNER * / PRAG“ (viz obr. 3 – původní reprodukce výstřižku není bohužel příliš kvalitní).
O důslednosti pana Lochnera svědčí skutečnost, že dopis je napsán na papíru s vodoznakem: „PRAG / S. LOCHNER / 1862“ a také použití reliéfní papírové pečetky, na které lze přečíst: „SEB / LOCHNER / PRAG“. Rok odeslání dopisu 1862 navíc perfektně zapadá do období, kdy byla vydána Maxou citovaná nařízení rakouské pošty. Osobně se domnívám, že jen těžko si můžeme přát nalézt pádnější důkazy o tom, že vyobrazený dopis patří skutečně mezi předchůdce perfinů. Zatím se jedná o jediný podobný doklad, který jsem doposud viděl a zřejmě ani Vojtěchu Maxovi žádný takový doklad předložen nebyl. Je ovšem pravda, že doklady tohoto typu lze velmi snadno přehlédnout a mohou se objevit i v partiích naprosto běžné korespondence. Rozsah nebo způsob přepisu bude asi vždy předmětem diskuse a zřejmě ne ve všech případech se nám podaří nalézt takto průkazné argumenty.
Z citace Maxova článku paradoxně vyplývá, že na rozdíl od ručního přepisu známky částí oslovení nebo adresy nebylo mnohem častější používání firemních razítek za účelem předběžného znehodnocení použité známky úředně povoleno, ale spíše jen tolerováno. Z tohoto pohledu by jako předchůdci perfinů byly zřejmě sběratelsky významnější doklady s ručními přepisy, které povolené byly. K uvedenému tématu uvítám jakékoliv další poznatky. Za výbornou spolupráci bych chtěl poděkovat panu doc. Jozefu Tekeľovi.
V. MünzbergerAukce
Vladimír DražanLetošní podzimní aukční maratón, který odstartovala firma Majer už 13. září, pokračoval v říjnu a listopadu svižným tempem. Uskutečnily se další významné sálové aukce, s jejichž výsledky vás chceme v této rubrice podrobněji seznámit. 35. aukce Filatelie-KLIM Na sobotu 11. října 2003 připravila brněnská firma Filatelie-KLIM v pořadí již 35. aukci poštovních známek a dalšího filatelistického materiálu, včetně řady zajímavých sbírek. Aukce, která se konala v hotelu International Brno, vzbudila zcela mimořádnou pozornost tím, že na ní byla představena a veřejně nabídnuta jedna z nejvzácnějších československých známek vůbec, rakouská 10 K znak světle fialová s přetiskem „Pošta Československá 1919“ na žilkovaném papíru. Kromě této zcela ojedinělé položky bylo možné získat do sbírek celou řadu dalších hledaných známek a celistvostí, což přilákalo na aukci neobvykle velký počet sběratelů i obchodníků. Bylo vydáno 210 dražebních čísel, což je na české poměry výjimečné.
Celkem bylo na této aukci nabídnuto 2.119 položek, přičemž nadpoloviční většinu (více než 55 % všech losů) tvořil filatelistický materiál čs. provenience. Prodejnost dosáhla (po započtení položek prodaných po aukci za vyvolávací cenu) slušných 65 %. Podle mého názoru mohla přitom být i lepší, nebo? samotná nabídka byla dostatečně zajímavá i pestrá a nabízený filatelistický materiál kvalitní, ovšem vyvolávací ceny byly zřejmě u některých položek poněkud vyšší, než odpovídá současné náladě na trhu.
Úvod aukce patřil tradičně celistvostem s čs. předběžnými a souběžně platnými známkami, zájem o ně byl přiměřený. O správnou atmosféru v sále se postaralo téměř 150 položek známek a celistvostí naší nejoblíbenější emise Hradčany, přičemž v řadě případů bylo dosaženo pozoruhodných cen. Např. nezoubkovaná 25 h fialová ve čtyřbloku z TD 1 se dvěma spojenými typy spirál (Pof. 11 ST) byla přiklepnuta za 2.600 Kč, krajový čtyřblok téže hodnoty s Řz 11 1/2 :10 3/4 z TD 2 se spojenými typy spirály i příčky (Pof. 11E STs+Stp) změnil majitele za 17.000 Kč a populární nezoubkovaná známka 120 h stříbřitě šedá (Pof. 21b) byla prodána za 13.000 Kč. Vyvrcholením této části aukce byla dražba ústřižku průvodky s nezoubkovanou 30h známkou (Pof. 13) s raz. Janské Lázně / 22.6.20, jehož cena se ze 110.000 Kč vyšplhala na neuvěřitelných 160.000 Kč, což je absolutní rekord! Z Legionářské emise se dobře prodala například 120 h s Řz 11Đ a s částí modrého nátisku (10.000 Kč).
Přetisková emise PČ 1919 byla na této aukci zastoupena velice dobře (145 položek). Absolutním vrcholem celé aukce byla již zmíněná legendární známka 10 K znak na žilkovaném papíru, I. typ (Pof. 51 II.)*, kterou licitátor novému majiteli přiklepnul za vyvolávací cenu 900.000 Kč. Vzhledem k tomu, že podle Monografie čs. známek bylo 10 K známek na žilkovaném papíru přetištěno pouze 12–14 kusů, je dosažená cena poměrně nízká.** I tentokrát většina dražších položek PČ 1919 zůstala neprodána, a tak bych v dnešním komentáři mohl zopakovat to, co jsem již uvedl při hodnocení letošní podzimní aukce firmy Majer (viz MR2003/4). Z dosažených výsledků stojí za zmínku cena 46.000 Kč za známku 3 K znak tm. červená (Pof. 49a), a dále částka 30.000 Kč, kterou zaplatil nový majitel za zcela svěží známku 10 K parlament (Pof. 118). Důkazem toho, že i u této kontroverzní emise spolehlivě funguje zákon nabídky a poptávky, jsou úředně nevydané známky, o které je již delší dobu značný zájem. Prodaly se všechny položky, přičemž hodnota 1 K Franz Josef (Mi. 124, kat. Pofis tuto známku neuvádí) změnila majitele za 187.000 Kč! V této ceně byla bezesporu zohledněna i skutečnost, že známka byla v ČR prodávána vůbec poprvé.
Zájem o filatelistický materiál z let 1920–26 lze hodnotit jako přiměřený a dosažené ceny nijak výrazně nevybočily z obvyklého průměru. Prodaly se všechny nabídnuté položky emisí TGM 1920 a Husita, u dalších vydání (Holubice, OR, HaV, TGM 1923 i 1926) nedošlo k žádným výrazným cenovým výkyvům. U ostatních emisí ČSR I se jeví situace jako stabilizovaná, přestože trochu překvapivě zůstaly neprodány např. kvalitní aršíky „Kde domov můj?“ (Pof. A 283–4) s vyvolávací cenou 15.000 Kč nebo většina leteckých známek I. emise. Jako zcela mimořádnou lze naopak hodnotit dosaženou cenu 70.000 Kč, kterou zaplatil nový majitel za leteckou známku 24 Kč / 500 h (Pof. L 2B), s příčkovým podtypem IIa (ZP 46/2). nadprůměrný zájem byl též o čs. letecké celistvosti, dosažené ceny ale nijak neoslnily. Za zmínku však stojí souboj o doplatní známku Pof. DL 30D II. typ, (se stopou po nálepce), která byla přiklepnuta za 13.100 Kč! Aukce rovněž potvrdila, že zajímavých celistvostí vyplacených známkami z emise „SO 1920“ je na našem trhu skutečně poskrovnu a pokud se na aukci objeví, bývají dosažené ceny vysoké. Tentokrát za R-dopis do Švýcarska ze III. TO zaplatil nový majitel místo požadovaných 3.600 Kč rovných 14.000 Kč. Z celin byla nejvyšší částka zaplacena za maďarskou balíkovou průvodku s kolkem 10 f přetištěným mukačevským přetiskem ČSR (8.600 Kč). Ze solidní nabídky protektorátu Čechy a Morava (80 položek) zaujal zejména propagační aršík pro Červený kříž v hnědé barvě (Pof. PrA1a), přiklepnutý za 13.000 Kč. Nejzajímavější slovenskou položkou byla nezoubkovaná série železnice 1943 (Pof. 101–104N) ve vodorovných krajových dvoupáskách, vydražená za 18.000 Kč.
Odpolední část programu byla zahájena nabídkou revolučních přetisků 1945 a prodaly se téměř všechny položky. U položek Československa z let 1945–1992 přetrvává stagnace, dražší položky se prodávají jen jsou-li nabídnuty hluboko pod katalog. Položky České republiky se většinou prodaly za vyvolávací ceny, jen o známkové sešitky nikdo neprojevil zájem. Následoval blok různých pohlednic (celkem 155 položek), jejichž prodejnost činila 60 %. V porovnání s 34. aukcí (prodejnost pohlednic tehdy byla 35%) je to významné zlepšení. Poměrně dobře se prodávaly i celé sbírky a partie, s výjimkou ČSR II. U celistvostí zepelínové pošty přetrvává stagnace a cenový pokles. Zde je třeba otevřeně říci, že hlavní příčinou je malý počet sběratelů. Nové zájemce bude možné přilákat snad jen velmi nízkými cenami.
Z evropských států (přes 600 losů) tvořily těžiště nabídky již tradičně Německo (cca 120 položek) a zejména rakousko (téměř 200 losů), jehož prodejnost (50 %) ale zůstala za očekáváním. K již dříve obtížně prodejným poštovním formulářům nyní přibyly i známky vydané po roce 1945 a tak trochu nečekaně i celiny. Překvapivý byl naproti tomu zájem o Francii a prodaly se např. též všechny celistvosti Maďarska i Ruska. Z nabídnutých položek Švýcarska se prodalo jen 30 %. Ze Zámoří se největšímu zájmu těšily všechny celistvosti, malý zájem byl ale o položky USA.
Zákazníky, kteří se 35. aukce zúčastnili na dálku a poslali své nabídky písemně, potěšilo, že podrobné výsledky byly k dispozici na internetu (www.filatelie-klim.com) již druhý den po aukci. Aukční katalogy příštích sálových i písemných aukcí si mohou zájemci vyžádat telefonicky či faxem (542 211 931) nebo písemně na adrese Filatelie-Klim, P.O.Box 472, 660 72 Brno 2. Váš zajímavý filatelistický materiál můžete do některé z příštích aukcí nabídnout kdykoliv, nejlépe však po předchozí dohodě, v prodejně Česká 19/21, Brno.
28. aukce firmy PROFIL V pořadí již 28. aukci uspořádala firma PROFIL v sobotu 22. listopadu 2003 v pražském Parkhotelu. Celkem bylo nabídnuto přes 1.400 položek, přičemž těžištěm nabídky tentokrát byly nejrůznější zkusmé tisky čs. poštovních známek. Aukce byla poněkud překvapivě zaměřena na levnější materiál, více než polovina všech položek (727 losů) měla vyvolávací cenu do 1.000 Kč, některé položky dokonce pouhých 100 až 200 Kč. Pouze ve dvou případech přesáhla vyvolávací cena 100.000 Kč.
V dopolední části programu zaujala zejména nabídka Hradčan (téměř 100 losů). Největší zájem byl o rohový 12-blok ZT 20 h známky (Pof. 9, IIp) v červené barvě na křídovém papíru, jehož cena se z 1.800 Kč vyšplhala na 17.500 Kč. Vejprtské padělky 100 h, 200 h a 300 h ke škodě pošty se prodaly za 51.000 Kč a 30 h tmavě fialová s Hz 13đ : 13Đ (Pof. 13aA) za 28.000 Kč. Také ceny u archového materiálu Hradčan lze hodnotit jako nadprůměrné. U emise PČ 1919 se podařilo dosáhnout vysoké prodejnosti (90 %) jen díky tomu, že pořadatel tentokrát záměrně drahé položky do aukce nezařadil a u tzv. středního materiálu představovaly vyvolávací ceny jen cca 50–60 % katalogových. I tak zůstaly dosažené ceny opět hluboko pod katalogovými záznamy. Např. 50 h doplatní velké číslo (Pof. 71) byla prodána za 18.000 Kč (kat. Pof. 21.000,-), svěží 50 h doplatní malé číslo (Pof. 79) za 10.500 Kč (kat. 15.000,-) a doplatní 5 f černé číslo za 24.000 Kč (katalog 34.000,-). U emisí z 20. a 30. let nedošlo k větším cenovým výkyvům. Zkusmé tisky výplatních a příležitostných známek z tohoto období se prodávaly v rozpětí 1.800 až 6.000 Kč, zkusmé tisky leteckých známek emise 1930 pak v rozpětí 7.600 až 13.500 Kč za kus. Nejdražší položkou celé aukce byl celý PA 400 h z emise HaV 1920 (z TD 2) obsahující 10 dvojic II.+II. typ, požadovaná cena 150.000 Kč však nikoho nezaujala.
S určitým napětím se čekalo na to, jaké ceny budou dosaženy u položek Československa z let 1945–1992, nebo? aukce byla připravena ještě před vydáním nového katalogu Pofis. Dělat nějaké hlubší rozbory a závěry je zatím předčasné, proto uvádím u několika oblíbených položek výši dosažených cen: Košické malé kříže za 20.000 Kč (nový katalog 25.000,-), velké kříže za 20.500 Kč (kat. 30.000,-), aršík Zápotocký II. typ za 2.200 Kč (kat. 3.500,-), chybotisk 30 h Novotný za 1.800 Kč, resp. 2.600 Kč (kat. 3.500-,), 60 h Orszách II. typ za 3.200 Kč (kat. 4.000,-), desetibloky série Motýli 1961 za 3.900 Kč (kat. 4.800,-) a výplatní známka 1,60 Kčs Cheb na papíru oz (Pof.1485xb) za 9.600 Kč (kat. 10.000,-).
Odpolední část aukce zahájila nabídka více než 260 položek (!) různých zkusmých tisků ČSR II., které se prodaly v průměru za 500 až 700 Kč za kus. Z protektorátu Čechy a Morava byl největší zájem o výplatní známky 5 K, 6 K a 8 K A. Hitler s horními kupony (!), které získal významný sběratel za 20.000 Kč, a svislé meziarší hodnoty 8 K též za 20.000 Kč. Zkusmé tisky výplatních známek z let 1939 a 1940 se prodaly za cca 4.000 Kč za kus, ceny neupotřebených terezínských známek kolísaly od 4.700 Kč do 7.000 Kč. Z České republiky bylo nabídnuto 54 losů; jejich prodejnost však byla jen 75%, nebo? zájem o automatové známky byl minimální.
Nejzajímavější částí celé aukce byla již tradičně dražba celých sbírek a partií (cca 170 položek), o které byl mimořádný zájem. Např. nádherná sbírka Bosny a Hercegoviny z let 1879–1918 s vyvolávací cenou 100.000 Kč změnila majitele za 180.000 Kč, hezká sbírka Ruska a SSSR z let 1866–1938 (včetně aršíku Výstava 1932) byla přiklepnuta za 165.000 Kč, řada sbírek se prodala za několikanásobky vyvolávacích cen. Dosažené ceny za sbírky ČSR II naopak potvrdily jejich cenový pád. Prodaly se totiž jen za 17–22 % katalogových cen, partie ještě levněji. Menší sklad v ceně 147.000 Kč se podařilo prodat za 23.500 Kč, tj. necelých 16 % katalogu!
Z evropských zemí se dobře prodávaly položky Anglie (např. razítkovaná 5 Libra z r. 1882 za 29.000 Kč), Francie a Itálie. Z nabídnutých položek Německa (44 losů) zaujala zejména populární „saská trojka“ (Mi. 1), výsledná cena 26.000 Kč je však nízká. U oblíbeného Rakouska (téměř 100 losů) překvapil zájem o emise ze 30. let. Naopak ceny zaplacené za zepelínové celistvosti lze hodnotit jako podprůměrné. Ze zámoří zaujala ojedinělá kolekce klasických známek Mysu dobré naděje (Michel č. 1–3), prodalo se všech 11 položek. Aukci lze bezesporu hodnotit jako úspěšnou, celková prodejnost přesáhla 93 %, což je ojedinělé. Rozhodující vliv na tento výsledek má zřejmě politika relativně nízkých vyvolávacích cen. Kompletní výsledková listina 28. aukce byla uveřejněna ve Filatelii 2003/12 a je k dispozici i na internetu (www.stamps.cz). Příští 29. aukce byla ohlášena na duben 2004.
Vladimír Dražan